NÁVRAT NA VSTUP DO NOVOMĚSTSKÉHO KURÝRA.


V NOVÉM MĚSTĚ NAD METUJÍ BYLA SLAVNOSTNĚ ODHALENA PAMĚTNÍ DESKA JINDROVI IMLAUFOVI

Vloženo 21.08.2021



































































































































A nyní se podívejte co o Jindrovi Imlaufovi napsal Jan Voborník v knize "Nové Město nad Metují a jeho kraj", která vyšla na začátku druhé světové války:

Začátek citace:

Jindra Imlauf, spisovatel.
Ještě tomu není ani 20 let, co zemřel a již se na něho skoro úplně zapomnělo. Co se o něm kdy psalo, zapadlo v časopisech a jeho knihy již se neobjevují na knihkupeckém trhu. A přece se neubráníme hlubokému pohnutí, probíráme-li se stránkami jeho života i zažloutlých jeho knih.

Narodil se dne 2. září 1881 v Nov. Městě n. Met., kdež jeho otec byl voskářem. Matka, rodem Antonie Schmidtová, byla dcerou zdejšího notáře Antonína Schmidta, který byl v letech 1865-1866 zemským poslancem.
Chlapec do jednoho roku byl zdráv. Pak se objevila zlá choroba, hoch byl dán do Prahy do dětské nemocnice na léčení, ale po čtyřech měsících si jej matka přivezla domů jako mrzáčka. A mrzákem a churavcem zůstal až do smrti. Když povyrostl, dostal berličky, od kterých ho odloučila už jenom smrt. Do školy téměř nechodil. Aby nepostrádal toho, co mu krutý osud odepřel, dětských her a dětského skotačení, kupovala mu matka samé knihy a tak byl dán počátek jeho sebevzdělání.

R. 1906 vydal se sám a bez ochrany do Ruska, jehož byl povždy velikým přítelem. Po návratu vydal první svůj samostatný spis, "Za ruskou hranicí" (1907). Knihu věnoval matce. Nemoc stále doléhala a proto hledal útočiště v lázních. Jel do Luhačovic, kterým věřil a nikdy věřiti nepřestal. R. 1912 vychází druhá jeho kniha "Tesknice", první jeho kniha belletrie. Jsou to drobné povídky, plné náladové sensitivnosti a smutku. R. 1913 vydal svou třetí knihu "Pod sedmi pečetěmi".

V úvodu napsal:
"Jelikož byly doby, kdy jsem tak žil, musela vzniknouti tato kniha". Však on tak skutečně nežil, snad jen snil.
Po dobu světové války se knižně odmlčel, jen drobné příspěvky psal do různých časopisů, na př.
"Vinni?" (Zlatá Praha 1914),
"Luhačovice" (Vydrovy besedy 1914),
"Claudelovo mystérium Zvěstování" (Ratiboř 1914),
"Rozpory" (Zlatá Praha 1915),
"Vzkříšení. Feuilleton o české knize" (Národní politika 1915),
"Honzíček a Marjanka" (Zvon 1915),
"Maminčiny vzpomínky" (Světozor 1916),
"Tři sta za krovem" (Světozor 1916),
"Fatalisté", "Jiskra", "Pucmacherka" (Zvon 1917 a 1918),
"Franta Havlasů" (Světozor 1918) a j.

Z polštiny přeložil Haliny Koneczné "Vypovězenci" (Národní listy (1915), "Mrtvý dům" a "Pikolo" (Světozor 1916).
Hned po skončení světové války vydal knihu "Churavec", své nejsilnější dílo, v němž sténá nezměrné utrpení s marnou touhou po troše lidského štěstí. Kniha byla napsána po těžké nemoci, z níž se Jindra Imlauf šťastně vybavil, ale tehda si také uvědomil, že nelze více doufat v uzdravení a tu přistoupila k tělesným utrpením ještě muka duševní.
Téhož roku vydal svou pátou knihu, "Samojed", líčící boj ideální tužby s materialistickou prosou života. R. 1920 vychází poslední jeho dílo, "Jas a stín ženy", otevírající hlubiny lidského utrpení v postavách milenky, matky a milosrdné sestry. Na tomto díle však jest již patrný pokles sil, nemoc nabývala zlé tvářnosti. V zimě r. 1920 píše redaktoru Mržkosovi: "Tak buďte hezky zdráv! Já nejsem. Potíže se množí. Zdá se, že je to všecko příprava na cestu bez návratu. A já bych ještě nerad. Mám ještě dosti, co bych rád milovanému národu po sobě zanechal; snad mé dílo se mnou hned nezapadne. Bohu poručeno".

Nemoc se stále horšila. Jsa již v agónii, šeptal: "Dovezte mne do Luhačovic! Ty mne jistě aspoň na jeden rok zachrání". "Ale smrt mu nadběhla", praví Dr. Fr. Novotný, "a do Luhačovic ho nepustila".
Zemřel dne 25. srpna 1921 a pochován jest na zdejším hřbitově. "Hrdinně trpěl", psala mi o něm jeho sestra pí. Ant. Folkertová, "po 39 let a kdo neviděl ubohé jeho tělo s nesčetnými otevřenými otvory, neuvěří, co zkusil a my s ním. Nikdo nedovede doceniti jeho práci tak jako já, která jsem jej do noci vídala klečeti v jeho židličce a psáti. Mnoho let před smrtí jen takto pracoval. Přesně za měsíc po jeho smrti zemřela i jeho matka"

Poslední jeho práce jsou:
"Píseň",
"Kus očisty",
"K článku o Bozděchovi",
"Rozsévačů třeba" (Cesta r. 1919 a 1920),
"Anna z Paslíkova" (Olomoucký Pozor 1921),
"Upíři harcovníci" od Wl. Arobkiewicze, přelož, z polštiny (Světozor 1919)
a "Vesele", "Svatba" od H. Koneczné, rovněž přel. z polštiny (Nár. listy 1920).

Jsa vynikajícím fotografem praktickým i teoretickým, napsal mnoho odborných pojednání a několik samostatných knížek o fotografii a fotografování. V rukopise zůstalo na 20 různých článků, feuilletonů a kratších povídek, o nichž zatím nelze říci, byly-li kde uveřejněny. Pohnutí, probíráme-li se stránkami jeho života i zažloutlých jeho knih.

Konec citace.

A pro informaci upoutávka, kterou zveřejnilo naše město:

"V letošním roce si připomínáme výročí novoměstského rodáka a významného občana Nového Města nad Metují Jindřicha Imlaufa.
21.srpna 2021 bude slavnostně odhalena pamětní deska na domě naproti hotelu Rajská zahrada a položeny květiny u hrobu spisovatele. Budeme mít tedy možnost si s představiteli našeho města, ale i váženými příbuznými Jindry Imlaufa připomenout tohoto statečného, vzdělaného a vlastenecky smýšlejícího muže, který se zajímal o literaturu, překladatelství, výtvarné umění a fotografování, ale třeba i o budhismus a mystiku. Ale hlavně neúnavně propagoval své rodné město a okolní přírodní krásy".


A já ještě přidávám, že na obou místech (odhalení desky, hřbitov) promluvila Mgr. Markéta Mrázková, která má jistě velkou zásluhu na tom, že se na Jindru Imlaufa v našem městě nezapomnělo.
Akci uvedl a desku odhalil pan starosta Petr Hable spolu se zástupkyní rodiny.


Jindřich Buchal.