NÁVRAT DO "HISTORIE"

Václavický kostel se hřbitovem.

Uvádím zde pátou část knihy "Bitva na Dobeníně", kterou sepsal Karel Janků, řídící učitel v.v. v Novém Městě nad Metují, pamětník tehdejších událostí, poprvé bylo vydáno v r. 1908. Text neupraven, je v původní podobě tehdy vydané knihy. Uvedeno při příležitosti 140. výročí bitvy v letošním roce (2006). Zpráva pruská o boji tomto. Tato zní poněkud jinak: "Naši huláni (pruští) táhli v předu: 500 kroků za nimi na levém křídle následoval 8. pluk dragonů. Na povel vrhli se huláni na sevřené řady rakouských kyrysníků. Huláni v předu, dragoni vrhli se na pravý bok kyrysníků Ferdinandových i do zadu. Strašný boj rozzuřil se v tu chvíli; vše bylo v hromadě, palaše, píky, vše pracovalo. Dlouhé, široké palaše kyrysníků blýskaly se na vše strany, země duněla pod kopyty. Útok dragonů do boku kyrysníků rozhodl. Poručík Raven shlédnul praporec kyrysnický vedle sebe. On, poddůstojník Rendelsdorf, trubač Puchale a několik dragonů vrhli se na ohromného muže, jenž praporcem vládnul, rána a praporečník klesl s koně. Praporec byl dobyt.

Kyrysníci ustoupili s boku, vrazili na hulány pruské a v boji tom opět jiný praporec padl nám do rukou. Naši dragoni pronásledovali nepřítele, dostali se do ohně dělostřeleckého (?) a byli odvoláni. Generalmajor Wunck, vůdce brigády, oba plukovní velitelé Treskow a Wichmann krváceli z ran na čele a týle, s nimi ještě 10 důstojníků bylo raněno. Rovina byla očištěna, útok kyrysníků se nezdařil". Kdo má pravdu? (Prusové udávají tyto ztráty: U hul. pl. č. 1.: Mrtví: 1 muž, zraněno: 6 důstojníků, mezi nimi velitel pluku Treskow, 110 mužů, 42 koní. U pl. dragonů č. 8: mrtví: 3 důst, 12 mužů, raněni: 6 důst., 31 mužů, 60 koní. U 2. škadr. prus. dragonů č. 4 nejsou udány; je však známo, že mimo velitele hr. z Rödern ještě 2 důst. raněni byli, neb Fontane ve spise svém (Kriegszug 1866) doznává 3 boje neschopné důstojníky.) Rovina mezi lesy provodovskými a Vysokovem před bojem tímto byla pustošení ušetřena, obilí všeho druhu krylo planinu volně k západu se sklánějící a bylo roku toho vskutku požehnané; majitelé kojili se nadějí na hojnou žeň. Však ta je sklamala. Vše skoro okamžikem zničeno, rozšlapáno místy tak, že sotva znáti, čím oseto bylo. Nyní tu bylo lze spatřiti po celé šířce pravou spoustu mrtvých již bojovníků: pěších, hulánů, kyrysníků, dragonů, raněných většinou na hlavě a rukou, koňstva místy pravé hromady, tu zase, jednotlivě, mnozí dosud při životě, a co přilb a zbraně rozmanité spatřiti. Kdo z vojínů mohl se udržeti na nohou, ubírá se planinou k Vysokovu, doufaje tu nalézti kapky vody a možno-li dosti nepatrného ošetření: proto také rozsáhlý hostinec Kosinkův záhy ubožáky těmi přeplněn, jak jsem sám shledal druhého dne po boji. O dojmech těch promluvím však později. Mohutný pomník stojí asi uprostřed místa, kde boj jízdy sveden byl. Obrat. Ještě zuřil strašný, avšak poměrně krátký boj jízdy na výšině, když Steinmetze došla zpráva o blízkých posilách brigády Kirchbachovy, proto povolal jízdní brigádu Wunckovu z úžlabiny zatím blíže, neboť každým okamžikem dal se všeobecný útok na pruské posice po celé délce okraje lesů braneckých očekávati, ačkoliv boj ani na dobro neustal, zvláště u prohlubně bražecké a v středu, kde pluk č. 4 Deutschmeistrův vzdor hrozným ztrátám, širým panským polem silnice novoměstské dosáhnouti se namáhal. Nejdůležitější odpor očekáván při zásekách za silnicí novoměstskou: proto ustanoveny k útoku oba prapory čís. 20 (kor. prince pruského Poláci) v prvním šiku, bylyť ostatní prapory bojem dosavadním více méně zachváceny. Plukovník hr. Wimpffen vysílá pobočníka Wagnera s rozkazem k 2. praporu, by do stejné výše s 1. postoupil. Již i 2. prapor Kellner a 25. myslivci (brigády Hertweckovy) na pravém, 17. prapor myslivců na levém křídle postupují z lesa na planinu 600 kroků širokou (mezi lesy provodovskými a braneckými). Zde při okraji lesů provodovských zasažen plukovník Wimpffen ranou do ramene dříve, než pluk jeho vyrazil. Řady bojovníků se rozvíjely proti polokruhu lesů braneckých, hromadná palba rakouských batterií metala granáty v lesy branecké, Prusy obsazené. Osudný okamžik boje se přiblížil; budou-li voje pruské do Branky postupující zpět do prohlubně vrženy, bylo pro ně snad vše ztraceno. Ohlušující "hurrah" a jeho ozvěna mezi oběma lesy hřmí, oba prapory polské vypadly z lesa a derou se za řetězem harcovníků vysokým žitem chutě v před, prapor pí. Wasa co záloha. Sotva však se voje ty na 300 kroků k silnici novoměstské přiblížily, přijaty rychlopalbou 5 až 6 půlprapory pruskými s okraje braneckých lesů; tak stalo se vždy, jakmile který voj rakouský se objevil, uvítán hotovým krupobitím střel. Tím, že útok nebyl současný a jednotný (bojovalyť zde prapory 3 rozličných brigád) byl bez nutného důrazu. Jehlovka zachovala svou pověst. Vzdor tomu všemu, vzdor ztrátám, postupují prapory seřídlých vojů i přes mrtvoly soudruhů svých. Když pak většina důstojníků padla, postup se zaráží; hned pak řítí se půlprapor pruský 37. pluku vstříc útočníkům, takže hrůzné křížové palbě i tito v před postupující synové Polsky odolati nemohou. I 14. praporu myslivců na křídle levém, ač dosáhl i vozové cesty k Vysokovu vedoucí, nedaří se lépe; napaden s okraje sousední úžlabiny rychlopalbou právě došedších čerstvých sil pruských, takže ztráty povážlivě stoupaly. V tom pak okamžiku vyrazil z úžlabiny té pluk dragonů pruských 8. pluku, jenž se tuto právě sotva po svém boji shromáždil a napadl nejprve myslivce 17. prap., myslivce i ostatní prapory s boku. (Prapory napadené srazily se v mnoho klubů (carrés); příval jízdy dorazil k. provodovským lesům, ušlapav vše, co carrés neb lesů nedostihlo; ostrá palba z lesů i carrés nevalně pruské jízdě posloužila; pluk ten vrátil se valně seřídlý zpět. Avšak i shluklé prapory velice trpěly; sotva se jízda přehnala, nové spousty střel pruských jehlovek kácely vše napořád, takže kluba co nevidět se rozvíjela a vše hledá spásu v lesích. Pluk číslo 20. (Korunního prince pruského) ztratil i prapor svůj.) Major Natzmer 8. pluku dragonského spatřil při útoku na prapory rakouské klubko pěších kolem praporu; dragoni rozrazili klubko, kde se prapor nalézal. 6 - 7 pěšáku obklopilo prapor a bránili jej udatně, podlehli však dragonům, při čemž prapor padl na zem. Major Natzmer nařídil strážmistru Ottovi sesednouti a prapor zdvihnouti, trubači pak "Appel" troubiti. Sotva trubač odstoupil, major i strážmistr byli zastřeleni. Prapor ten byl, když oddíl I. západopruského pluku č. 16 po srážce tímto místem se ubíral, majorem von Webern a poručíkem Thielen nalezen, jednomu trubači odevzdán, jenž jej do Náchoda dopravil. Tento prapor skutečně náležel pluku polskému č. 20, jehož čestným majitelem byl korunní princ pruský) Hned v patách vnikl i prapor pruský pluku 37. do lesů provodovských, jakmile ústup levého křídla rakouského zpozorován. I jiné oddíly pruského armádního sboru, jež se úprkem na bojiště byly již dostavily a to 46. pluk brigády Kirchbachovy, ztrácí se v lesích těch. Prapory rakouské ustupovaly, i 17. prapor myslivců, udatných to Moravanů, opět a opět rychlopalbou napaden, ustupuje podél lesů. Ještě jednou útočí 1. a 3. prapor Gondrecourt č. 56 proti postupujícím Prusům; vyráží vpravo z lesů směrem k novoměstské silnici; když pak 4. pluk pruských dragonů se objevil, sráží se v carrés, po ústupu jejich žene se v před, v zápětí batterie brigádní. Vražedná palba (poručík Borkovský velel při bitvě u Václavic harcovníkům 2. divise, když tu pojednou rychlopalba pruských jehlovek v řetězu střelců strašné poklízela. To znamenaje Borkovský, uchopil ručnici padlého vojína, zastřelil důstojníka pruských střelců a vrhl se znovu na nepřítele, volaje: "Naprzód chlopcy, zwyciestwo lub šmierc, hurrah". (V před, junáci, vítězství nebo smrt, hurrah). Protivníci zastavili palbu a odtáhli. Vojín Matěj Lach 13. setniny vrhl se zmužile se spoluharcovníky v řadu nepřátelských střelců. Několika obklopen a ku vzdaní vyzván, odvětil tím, že jednoho protivníka probodl a 3 jiné pažbou skolil. Obdržel stříbrnou medaili I. třídy) s předu i s boku nutí i oba ty prapory k ústupu k Václavicím. I brigádní batterie, vypálivši 3 rány, vrací se, utrpěvši značné ztráty vražednou palbou jehlovek jak na mužstvu tak i koních; zarazila však opět před Václavicemi. I v centru, kde celý pluk Deutschmeistrův o dosažení novoměstské silnice se pokoušel a levé křídlo u lesů provodovských ustoupilo, zuřil boj. Tu prapory pruské, jsouce na okraji lesů braneckých výhodně umístěny, spustily zhoubnou palbu na nechráněné a širým polem panským postupující prapory. Uváží-li se situace té doby, kdy skoro všichni štábní důstojníci byli krátce na to buď mrtvi neb raněni, bylo by další pokračování v této zhoubné rychlopalbě zbytečným mařením a ničením pluku, dán rozkaz k ústupu, jejž 1. prapor krýti měl. V pořádku ustupoval pluk k Zádolí. Nalezl ji přeplněnou mrtvými i raněnými, i mezi těmi ubožáky pruská palba strašné spousty způsobila. (2 setníci téhož pluku před několika roky navštívivše mne žádali, bych je provodil po bojišti. Jeden z nich byl v době bojů těch kadetem. Vedl jsem je místy, kudy pluk tenkráte se ubíral. Setník po některé době poznával místa a žádal, bych dovedl je k Zádolí (Wasserriss). Tu se na určitém místě nastavil, řka: "Ano, jsem na místě, kde padl major Peinlich. Zde jsme se poněkud kryli, vysílajíce střely tam k těm sadům třešňovým, kudy Prusové táhli. Peinlich povystoupiv na okraj hlubiny, pravil: "Hvízdají, ale řídko". V tom klesl těžce raněn". Chtěl věděti, koho kryjí okolní rovy; nemohl jsem ovšem ničeho udati. Jak mužstvo útrapami, zvláště pak žízní téměř zdoláno bylo, dokazují zprávy dějepisné pluku č. 4. Deutschmeistr: "Mužstvo při okraji Zádolí ustupující, vrhlo se tu na kaluž vody, jež krví zbarvena byla, aniž dalo se střelami pruskými od této kapky vody zapuditi S podivením jest, kterak vůbec podařilo se důstojnictvu mužstvo při strži Zádolí tou spoustou mrtvých i raněných - z boje brigády Hertweckovy v nížinu svésti). I. prapor Deutschmeistrův krok za krokem ustupoval vedle václavických sadů, jakož i batterie brigádní, jež do posledního okamžiku na výšině setrvala. Setník Krüger obsadil hřbitov, výhodnou to posici spolu s divisí 14. myslivců, kde ho čekal za nedlouho nový, krutý boj, neb nemínil výhodnou tuto posici bez boje opustiti. Avšak ještě na krátko ohledejme pravé rakouské křídlo. Když Prusové za novoměstskou silnicí k ústí rokle bražecké ustoupili, a při okraji lesů pevně se usadili, boj střelecký nepřestával; pokoušelyť se jednotlivé oddíly praporů rakouských novoměstské silnice dosáhnouti. K tomu posloužíti měl trojhranný lesík, zvaný Dernerův, jejž od lesů braneckých dělilo pole panské (nyní jest lesem) asi 300 kroků široké. Oddíl 1. praporu pí. Wasa vnikl v trojhran lesíka, odkud nadporučík Kopinský s menším oddělením vnikl do lesů braneckých, nevrátil se více (Závodčí Lösczy doprovázel nadporučíka Kopinského. Sotva několik kroků učinili do lesa, byli hned Prusy obklíčeni a nepřátelským důstojníkem vyzváni se vzdáti. Místo odpovědi Kopinský střelil po pruském důstojníku. Kopinský usmrcen, také Lösczy utržil dvě rány do ramene, třetí do nohy. Ztrátou krve zůstal ležeti bez vědomí do noci na místě. Když nabyl opět smyslů, bylo tma. Hned vydal se na cestu, aby nějakým způsobem dostal se do Olomúce. Skrýval se za dne v příbytcích, večer šel dále, a dostal se do Červené Vody (Rothwasser). Zde zůstal ležeti a dostal se do zajetí. Po propuštění podal tuto zprávu o smrti Kopinského). Když pak levé křídlo rakouské v střed ustoupilo, stáhly se prapory pravého křídla k Šonovu. Kadet desátník Jan Nováček, 13. setniny tohoto pluku zůstal na bojišti ještě po ústupu, odnášel několik poraněných důstojníků, mezi nimi i setníka Čertíka do jednoho příbytku ve Václavicích a jiné raněné soudruhy své z dosahu ran na místo bezpečné. Když se Nováček s posledním vracel, zajal pomocí jiných patrolu 3 mužů. Obdržel medaili stříbrnou l. třídy za udatnost. Z deníků. Prve než přikročíme k poslednímu pokusu vojů našich, ztracených posic udržeti, neb lépe řečeno, znovu dobýti, jakož i abych čtenáře stálým bojem neunavil, prosím, by se vrátil se mnou v tu dobu ranní, kdy vrchní velitel pruské východní armády, korunní princ Bedřich Vilém spěchal na bojiště; neboť ani mne nic nevábí, pojednou dokončiti boj při "Bráně zemské* a viděti naději sklamanou. Korunní princ Bedřich, provázeje sbor gardový, jehož vlastním úkolem bylo, jak V. sboru armádnímu u Náchoda, tak I. sboru armádnímu tam u Trutnova vydatnou podporu v čas poskytnouti, vyjel se štábem svým 27. června 1866 z Broumova do Hronova, kde v hostinci Jos. Seidla č. 10., mého tchána, pro něho byt byl vyhlédnut. Omluviv se, že přichází ovšem nezván a nevítán jen tak na krátko, odejel o 81/2 hod. k Náchodu. Z Náchoda jelo se již kvapem až k místu, kde za Starým Městem odbočuje novoměstská (stará) silnice, po které jel dále vzhůru na Branku. Tato silnice byla vozy všeho druhu zatarasena. "Sotva jsme padesát kroků popojeli", vypravuje Stosch ve svých vzpomínkách, "všude kolkolem houkaly rány pušek. Jel jsem těsně vedle korunního prince; ten však zcela lhostejně v nebezpečí pospíchal. Pobočník jeho, hr. Eulenburg přiblíživ se, žádal mne, abych prince vrátil. Jsa sám poprvé v ohni, nemohl jsem se k tomu nikterak odhodlati. Učinil to generál Blumenthal, náčelník gen. štábu a odváděl nás k silnici skalické. Tam padli jsme teprve do hrozné vřavy. Dragoni, huláni, ranění i zdraví, jízdní koně uháněli v divém zmatku zpět z bojiště. (Bylo to v tu dobu, kdy Prusové vypuzeni byli z planiny Dobenína za novoměstskou silnicí a na okraj hlubiny staroměstské). I korunní princ byl přívalem tím stržen, obrátil jsem tedy, abych se silnici vyhnul. Též tak dělo se po silnici novoměstské, kam jsme opět zahnuli, jedna batterie uháněla zpět, útěk musel býti zadržen. I hrubosti užito, bychom se prodrali. Batterie zarazila a vracela se. Vyslal jsem důstojníka, by se silnice pro pěchotu vyklidila. Verdy, major pěchoty, byl zde a pomohl mi. Konečně dostavila se pěchota hlavního sboru, výšiny nejbližšího okolí byly obsazeny, boj obnoven, aby se více nezarazil. Verdy du Vernois, ač mu korunním princem zakázáno bylo, by s výšiny za Hronovem jakéhosi přehledu nabyl, opozdil se. Když se údolím k Brance blížil a odtud vše pozoroval, shledal všeobecný stav věcí tak vážným, že jen zasáhnutí čerstvých sil v boj může prospěti, nemá-li konec býti dnes zkázonosným. V deníku svém uvádí korunní princ toto: "Jen s námahou prodrali jsme se děly a vozy, když tu zasvištěl granát nad hlavami. To byl ten pravý, pravil poddůstojník dělostřelecký, jenž jel podle mne. Hned potom octnuli jsme se na kraji lesa Branky v ohni pušek, několik muničních vozů s raněnými hnalo se proti nám; z bludiště toho těžko bylo se dostati, poněvadž silnice ležela hluboko. Ohlížel jsem se po výhodnějším místě k vůli vyhlídce, chtěje se dostati na protější vršek, byl jsem však četou 4. dragonů, jež tudy úprkem z boje ujížděla, stržen, koně i opěšalí jezdci o překot prchali. Z toho víru dostati se bylo nemožno, byl jsem sevřen uprostřed vřavy tu pěchotou, zde opět děly a muničními vozy; na cestě přímo přede mnou zarazilo dělo; toliko zatarasená silnice dragony zastavila. Pohrozil jsem jim trestem, ale ihned byl jsem opět obklopen koňstvem a vozy. Generál Stosch vypravuje dále: "Tam na blízké planině zuří seč dále. Oddíl rakouských kyrysníků hnal se k místu, kde stál korunní princ se štábem svým, byl však palbou naší .pěchoty odražen. V tom očekávání, že kyrysníci útok obnoví, tasili někteří důstojníci meče, korunní princ byl však klidný. Na to dosáhli jsme blízkého vršku, odkud princ průběh boje pozoroval. Sesedl, podepřel se levicí o meč, v knoflíkové dírce pak měl koukol zde všude kvetoucí, jejž pro princeznu utrhl a zastrčil. Brzy došly zprávy příznivé. Když pak setník von Jarocký od štábu V. sboru hlásil, že dragoni 8. pluku nepříteli prapor odňali, objal jej princ a sdělil zprávu tu okolním vojínům, kteří ji radostně uvítali. Když na to jeden dragon praporec přinesl a za několik okamžiků opět hulán jiný dobytý praporec, uchopil jej princ, popošel na okraj vyvýšeniny a ukazoval jej kolem táhnoucím vojům. Sjel pak s výšiny, by pluky ty sám vyhledal. (Zatím skončen boj pěchoty na planině před novoměstskou silnicí, jejž jsem v předešlém odstavci vylíčil; hrozný byl, netrval však dlouho). Na to odjel korunní princ v ta místa, kde rakouský pluk, jenž jméno jeho měl (pluk čís. 20 kor. princ pruský) tak hrozné ztráty utrpěl, poznal jej hned po červeném odznaku a stříbrných knoflíkách padlých vojínů. Aby jistoty nabyl, vybídnul jednoho pruského, polsky mluvícího střelce, by se na jméno pluku poptal, načež vojín odvětil: "Pluk korunního prince pruského". V deníku svém připojil korunní princ tuto poznámku: "Tedy vlastní jméno mé bojovalo proti mně! Toť zvláštní případ!" Pak dojel k důstojníku, jenž nedaleko v příkopě ležel a tázal se jej po osudu plukovníka hraběte Wimpffena, jejž osobně znal od té doby, když jsa před krátkým časem velitelem pluku jmenován, kor. princi, jakožto vrchnímu majiteli pluku se představil. "Tamto leží", odvětil tázaný, ukazuje k jistému kři. Princ odebral se tam, kde právě lékař a dva vojínové raněného pozdvihli a první obvaz přikládali. "Můj ubohý plukovníku, hrabě Wimpffene"! promluvil k raněnému, "kdo by si pomyslil, že se po tak krátkém čase shledáme a to v tomto stavu!" "Bez vojska!" odpověděl plukovník sténaje a uchopiv podávanou mu pravici. Hluboce dojat, nařídil princ plukovníka do zámku náchodského donésti, kde však vzdor pečlivému ošetřování 22. července zemřel. Prapor ten byl 4 roky starý (místo jiného praporu přes 100 roků starého). Kor. princezna Viktorie byla praporu tomu kmotrou a ku posvěcení jeho věnovala skvostnou novou stužku. Když pak den na to po bitvě u České Skalice dobyté praporce ohledával a tento praporec plukovní mu přednesen, pravil hluboce dojat: "Napíši korunní princezně, jak udatně a hrdinsky se můj rakouský pluk držel, jehož praporu matkou jest, a jak statečně proti mě bojoval, napíši jí, že ztráta praporu toho, na jehož tyči darovaná stuha se nalézá, jest důkazem udatnosti; neboť nalezli jsme prapor pod hromadou mrtvých a raněných, kteří hájivše jej, padli. Až spatří jej, řeknu jí, že může býti na to hrdou, jako hrdý jsem sám". Pluk ztratil v bitvě té v celku 880 mužů, tedy přes čtvrtinu, 23 důstojníků mrtvých a 24 raněných. A nyní ještě budiž mi dovoleno vložiti dodatek o osudu plukovníka hr. Wimpffena: Korunní princ pruský Bedřich znal osobně plukovníka hr. Wirnpffena od té doby, kdy týž velitelem pluku jsa jmenován, kor. princi, jakožto majiteli pluku, představen byl. Friedjung líčí poranění plukovníka hr. Wimpffena a další opatření takto: "Nadporučík Felix Wagner, pobočník pěšího pluku č. 20 doručiti měl rozkaz plukovníkův, by 2. prapor téhož pluku vpřed v stejnou čáru s praporem 1. postoupil. Vracel se v tom okamžiku, kdy oddíly pluku chystaly se z lesů provodovských.vytrhnouti. Tu zastřelen byl mu kůň; sotva však se z pod něho vyprostil, zpozoroval, že plukovník jeho jest raněn, neboť levá ruka kulkou zasažená byla skleslá. (Bylať posice pruská při lesích braneckých od místa, kde plukovník byl poraněn sotva 600 kroků vzdálena). Pobočník přiskočil, uchopil koně -plukovníkova za uzdu a odváděl takto raněného z dosahu palby. Kůň polekav se, uskočil stranou, čímž hrabě Wimpffen takřka do náručí pobočníka svého se smekl a takto do vnitř lesa odnesen byl. Nadporučík Ruprecht pl. 60., jenž velel zde zbytku 5. divise a taktéž poraněn byl, dle možnosti pomohl plukovníka podporovati, podal mu svou polní láhev, což plukovníka patrně posilnilo. Wagner zavolal desátníka Pavla Stencla a vojína Josefa Podgorského; ti pak na nosítkách z pušek utvořených odnesli raněného o něco dále. Dopravou tou mezi stromy a kři trpěl patrně velmi a žádal si, by jej zde velkomyslnosti nepřítele ponechali. Nadporučík Wagner kojil se nadějí brzkého osvobození, uchopil plukovníka pod rameny, oba vojínové u nohou a podařilo se jim takto dosti daleko jej dopraviti. Rozhodný pak a opětovaný rozkaz plukovníkův: "Zachovejte se sami; mně nemůžete více pomoci", donutil je k poslušnosti; položili jej na zemi. Wagner postavil tornistr, by hlava před nepřátelskými střelami chráněna byla, usekl několik větví, by v úpalu slunečním stínu poskytovaly a rozloučil se s plukovníkem. Tento uložil mu poslední pozdrav paní a dítkám vyříditi a propustil svého pobočníka; načež tento spěchal za plukem svým". Tento vylíčený případ stal se v nejbližší vzdálenosti nepřátelských střelců. Brzy objevili se Prusové a dopravili raněného na obvaziště, kde se více důstojníků pluku nalézalo a kde se mu prvního ošetření dostalo. Kde bylo pruské polní obvaziště, nemohl jsem se dosud dopátrati. Plukovník Wimpffen dopraven do Náchoda. Pruský major Verdy du Vernois, který korunního prince k Vysokovu doprovázel, po skončeném boji do Náchoda se vrátil a od zajatých vojínů rakouských všemožné věci vyzvídal. O této záležitosti píše Verdy takto: "Když jsem s mužstvem byl hotov, odebral jsem se do jednoho většího domu - nemýlím-li se, byla to radnice - kde se prý zajatí důstojníci rakouští nalézají. Shledal jsem však, že zde jsou samí těžce ranění, v rozsáhlých místnostech na slámě položení. Zanechal jsem dalšího pátrání a výzvědů a spokojil se tím, abych se po přáních, mají-li jaká, pozeptal. Mezi jinými žádal mne i na rameni raněný plukovník hr. Wimpffen, velitel 20. pluku pěšího, bylo-li by možno, polnímu zbrojmistru hr. Wimpffenovi ve Vídni o osudu jeho zprávu podati. Podobnou žádost měl i mladý důstojník, jež se týkala rodičů jeho v Budapešti žijících. Učinil jsem si poznámky na kuse utrženého papíru, jehož se k balení užívá, když mi i lékaři uspokojivé zprávy o poranění podali. Tyto kratičké, tužkou psané poznámky odevzdal jsem na náměstí jednomu pobočníku generál. velitelství V. arm. sboru, jejž jsem náhodou potkal se žádostí, by, pakli se příležitost udá, předním strážím rakouským dodány byly. Vskutku oba dopisy správně došly; bohužel, že zpráva na polního zbroj mistra hraběte Wimpffena jen klamné naděje vzbudila; neboť plukovník hr. Wimpffen, jemuž 8. července levé rámě v kloubu odejmuto bylo, zemřel 22. července v rukou své manželky hraběnky Karoliny Wimpffen, rozené hraběnky Lambergové, oželen celým plukem a všemi, kteří jej znali. PlukovníJf hrabě Wimpffen narodil se 23. srpna 1828 a účastnil se bojů r. 1848 a 1849 v Itálii a taktéž bojoval 1859 u Magenty a Solferina. Na jeho místo po válce 1866 dosazen podplukovník Peinlich od pí. Deutschmeistrova, který ale již 31. pros. 1870 zemřel". Boj o hřbitov a Kostel sv. Václava na Dobeníně. Daleko do vlasti naší shlíží bílé zdi kostela sv. Václava a věže hmotné, zvěstujíce, že v nedaleké vzdálenosti jsou hranice zemské a brána zemská, kudy praotcové naši brali se před dávnými věky z krajin východních klidně v zemi hledanou a bohy jim souzenou. Nebylo jim však souzeno povždy klidný a pokojný život vésti, zvláště když sousední národové, seznávajíce bohatství přírodní země té, usilovně hleděli se jí i národu ji obývajícího zmocniti, jej si podrobiti. Tak často nuceni praotcové naši rádlo opustiti a meče se uchopiti na uhájení samostatnosti a svobody své. Není na místě uváděti tuto události při bráně zemské náchodské sběhlé, toliko podotknouti slušno, že tudy valily se houfy nepřátel odvěkých, jako i v době této. Než již prapor Gallwitzův a 2 sbory pruských střelců řítí se polem z protějších lesů proti vetché hradbě zdi (nynější nová z roku 1891) hřbitovní. Jest tak stářím rozvalená, že místy lze ji snadno překročiti, však tu proti věži sahá do výše 2 metrů. Oddíly pluku Deutschmeistrova pod setníkem Krügerem a 1 divise 25. myslivců nemají v úmyslu tak snadno ustoupiti. Pruské granáty pracují od Branky usilovně, by obhájcům nastávající úkol znesnadnily. (Děkan novoměstský dobro paměti, P. Pelhřím Novák, zaznamenal v děkanské knize pamětní, co spatřil 30. června 1866, když kostel sv. Václava na Dobeníně navštívil. "Spuštění. Já a lid se mnou kráčející hlasitým pláčem dávali jsme na jevo bolest nad tímto spustošením domu božího. Obraz sv. Václava na mnoho kusů roztrhán - zničen, oltář shořen, kámen oltářní s ostatky svatých rozražen, snad loupeživý Prušák slídil po nějakém klenotu tam skrytém. Kazatelna povalena, varhany porouchány, stolice překoceny a rozlámány, množství slámy; poslední tam ležící mrtvola před chvilkou pohřebena; mešní a kostelní roucha roztrhána; z domu božího stal se jedním dnem - chlév. Kudykoliv jsem kráčel, spatřil jsem proudy uschlé krve. I mínil jsem, že naši myslivci za kostelem museli páliti na Prušáky, což když tito zpozorovali, vypálili z děla granáty do zdi oltářní a zaskočivše do kostela, vraždili co v kostele ukryto. Patře na tento zohavený obraz - zhotovený od pražského slovutného malíře Hellicha r. 1853 nákladem dobrodinců, zvláště ale důstojného bývalého děkana Jana Karla Rojka, - zavěšen teprv roku 1859 - a to za příčinou jedné osoby - malomemoria, kteráž v malbě obrazu ukrytou revoluci - neb spiknutí nějaké proti Němcům čenichala." O malbě obrazu tohoto dlužno mi podotknouti, že představovala ušlechtilou postavu oslaveného dědice českého a vůkol ní památný děj z roku 1068, jak dějepisec Palacký o tom píše na str. 327. svých dějin českých, díl I částky prvé. (Sněm pod širým nebem na Dobeníně před "Branou zemskou" za krále Vratislava o volbě biskupa pražského). Neopomenul jsem povolati člověka umělého, aby obraz sejmul, rozmetané kusy vyhledal, sebral a se vší možnou opatrností slepil, chtěje nástupcům svým, lidu našemu, tuto dějinnou památku na budoucí časy zachovati). Jeden granát proletěl i oknem východním nyní zazděným, rozmetši oltářní obraz sv. Václava na sta kusů (visí nyní na severní straně lodi chrámové) porouchal oltář i píšťalami starých varhan zamíchal. Prusové blíží se, ukrývajíce se v příkopech a lomu sousedním, vysílajíce spoustu střel k ochranným zdím hřbitovním. Po krátké střelbě s obou stran zavzní trubky, zavíří bubny a na povel "útok na hřbitov", hrne se kol věže valný sbor nepřátel ku zdi. Tu zarazí se, neb zeď musí se slézti. Bodáky obhájců a rány pažbou drtí a smetají vše vůbec. "Bylo klání, bylo porubání", lze opakovati s pěvcem věků zašlých. Opět a opět opakuje se hrůzostrašný děj, zdi skoro rozvalené nepřítel překročil a opět se mezi hroby a pomníky vraždí vše o překot, střelba s oken kostelních metá střely v řady nepřátel. Jakkoliv sbor Deutschmeistruv udatně se bránil, nucen jest ustoupiti. Dubové dvéře kostelní vypáčeny (známka toho na pravém pilíři) střelba vniká do svatyně. Obhájci se vzdali, jiného nezbylo. Odpor voje našeho slábnul a po krátké době ustoupil osadou Václavickou do nížiny k Šonovu. Tu na stupních oltáře dokonal mezi jinými poručík Gilio Rimoldi de la Spadá 55. pluku pěš. (Gondrecourt) o 4.hod.odpol. (Po bitvě přišel starý, šedivý sluha jeho, doprovázen psem, miláčkem pánovým, by poslední službu pánu svému prokázal; pochoval tělo jeho na severní straně hřbitovu (kříž železný s nápisem). I neznámý důstojník položen do hrobu toho). Postup a účastenství v boji jádra V. armádního sboru pruského. Ačkoliv Steinmetz tak mnohé překážky, jež se mu v cestu kladly, porážeti a odklízeti dovedl železnou vůlí svou, nepodařilo se mu zničiti, o co samou přírodou na obranu země české postaráno. Jediná cesta průsmykem náchodským a pohraniční řeka Metuje kladly postupu V. armádního sboru překážky velmi vážné. Prozatímní mosty přes Metuj byly chatrné, louky na straně české bažinaté, zde břehy nízké, tam naproti vysoké; proto nahromadily se před polednem, jak očitý svědek s výšin před Náchodem ležících pozoroval, spousty pruského vojska a ač bitva zuřila nedaleko, přece z příčiny té přechod vojska byl zdlouhavý a neurychlil se. G. L. Kirchbach, velitel 10. divise pěší, důstojnictvo i mužstvo bylo ve velikém napětí a rozčilení. Jakmile první batterie byla na půdě české, spěchal G. L. Kirchbach napřed na Branku, kde byl svědkem nezdařeného útoku praporů rakouských na posici pruskou. Tu nařídil mu Steinmetz ihned Vysokov obsaditi, jak voje očekávané přitrhnou. Okolo 12. hodiny přirazila ke Kleny dělostřelecká záloha a zahájila neprodleně (tu tři batterie 4 liberní severně, tam 2 batterie 8 liberní jižně od silnice česko-skalické) palbu; celé spousty granátů sypaly se na lesy branecké a vysočinu, takže rozvinutí pruské pěchoty Kirchbachovy velice bylo stíženo, i jízdní brigáda Wunckova nucena hledati spásu v úžlabině staroměstské. Vzdor tomu 19. pěší brigáda pruská kvapným pochodem zcela ztrmácená, takřka vylezla na strmé stráně Branky. Tu nařídil G. L. Kirchbach veliteli brigády G. M. Tiedemanovi lesy provodovské obsaditi a hájiti, 3 půlprapory k Vysokovu vyslati, kam se sám ihned odebral. Okolo 12 1/3 hodiny byl prostor mezi silnicí novoměstskou, lesy provodovskými a osadou Václavicemi prost vojska rakouského, prapory rakouské stáhly se zpět, ztrativše předcházejícím opožděným útokem velkou většinu svého důstojnictva. Jakmile pruské čerstvé síly 19. pěší brigády pruské v boj zasáhly, boj rozhodly a do lesů provodovských vnikly, by prapory rakouské vypudily, tu rozvíjí se nový zápas a boj na všech stranách; opět halí se lesy v hustý dým, prapory na mnoze rozrušené ustupují spoustám střel jehlovek, statečnost nižádná nepomáhá, konečně vytlačeny jsou docela ze svahu Dobenína v rovinu. Opuštěny lesy tak mnohou krví skropené, tak usilovně dobývané a hájené. Kritika rakouská zápasů těch vytýká, že lesy ty nebyly dostatečně hájeny, ústup nemístně urychlený. Pět praporů rakouských, vystavených na pospas jehlovkám nepřátelským při útoku na lesy branecké v pozdní dobu, kdy pruské postavení čerstvými voji vydatně sesíleno bylo, kdy ztratily útočící prapory všecky štábní i velkou většinu jiných důstojníků, pak ohromně mnoho mužstva; nemůže býti s podivením, pakli odpor stal se malomocným a ústup nezbytným i rychlým. Prapory rakouské, chráněny záložní dělostřelbou, shromáždily se, nejsouce obtěžovány, u Provodova a Šonova. Pokus nový o dobytí lesů. Jak předem uvedeno, stala se prudká palba brigádních batterií od Šonova a Provodova, zvláště pak záložního dělostřelectva před Kleny velice obtížnou a nepohodlnou; nebylo možno pruským pěším sborům úplně se rozvinouti; proto nařídil generál Steinmetz sboru dělostřeleckému mezi lesy provodovskými a Vysokovem postavení zaujati a batterie rakouské umlčeti; dvě batterie vyslány ke kostelu svatého Václava, za nedlouho byly proti dělům rakouským u Šonova i Provodova v ohni. To však nezdařilo se batteriím u Vysokova. Do 2. hodiny zkoušely 3 pruské batterie se udržeti, avšak marně. Rány rakouských dělostřelců byly jisté, ztráty mužstva i koňstva tak se množily, že nuceny za krátko se vrátiti, teprv ke 3. hodině, když části rakouské záložní dělostřelby jinak užito, jak za krátko uvidíme a kdy i pruské záložní dělostřelectvo se dostavilo, podařilo se pruským batteriím k činu se dostati. Dělostřelci pruští, vrátivší se na večer po boji do Hronova, obdivovali se zdatnosti dělostřelců rakouských: "Pronásledovali nás z místa na místo, krok za krokem stopovali sršícími střelami pohyby naše; koně nám pobili, takže nuceni jsme byli dělo odtáhnouti. Hotové peklo nám otvírali, aniž jsme konce mohli dočkati". Co boje o lesy s takovou houževnatostí trvaly, byla brigáda Waldstättenova na pochodu a dostavila se na bojiště, směřujíc dle rozkazu k Vysokovu. 3. prap. Hartmanův č. 9 a 6. prap. myslivců v prvním, pak s plukem Frankovým (Italiani) č. 79 v šiku druhém, koncentrovala se brigáda ta v nížině a to severně od silnice skalické při potoku Rozkoši, 1 jízdní brigáda Schindlöckerova dostavila se z Dolan a zaujala kryté postavení v dolině severně od Kleny. Jelikož došly zprávy, že východní část Vysokova nepřítelem obsazena jest (byl tu již od rána půlprapor pěchoty a 2 setniny myslivců), vyslal brigádník Waldstätten 6. prap. myslivců (Krumlov) vlevo přes Starkoč, záložní dělostřelectvo řízeno plukovníkem Hofmanem, pálilo na výšiny Dobenína. Baron Ramming, velitel armádního sboru, dlel u brigády Waldstättenovy. Vše hledělo vzhůru k výšinám v naději, že společným úsilím brigády Jonákovy a Rosenzweigovy podařilo se pruskou moc zlomiti, - když tu pojednou boj se zarazil - pak za nedlouho patrně viděti, kterak voje rakouské ustupují z lesů již dobytých na planinu, jakož i že Prusové na všech stranách mocně dotírají a přílby jejich při západním okraji lesů se objevují. Aby ustupujícím vojům uvolnil, rozkázal baron Ramming 2. praporu Hartmanovu a 3. praporu Frankovu, ježto nejblíže stály, lesy provodovské od západu napadnouti a takto postup Prusů zdržeti neb docela zameziti. Oba prapory vytrhly naznačeným směrem a svahem hrbolatým; než hned vydán rozkaz k útoku na Vysokov, by posádka pruská vytlačena a aby takto jediný východ z úžiny náchodské zatarasen byl a brigáda Waldstättenova výšin, zde úžlabinu náchodskou objímajících, se zmocnila. Bylť v tu dobu Vysokov a výšiny jeho nejdůležitějším bodem celého bojiště - uznává rakouský generální štáb ve spisech svých. Než však k provedení útoku brig. Waldstättenovy přikročíme, poohlédněme se za vyslanými dvěma prapory, jež pomoc nesly ustupujícím vojům z lesů provodovských. Tam při okraji lesů těch a úžlabiny (Voborníkovy) k Provodovu se vinoucí, zaujal půlprapor pruských střelců posici úplně krytou. Když pak 2. prapor pluku Hartmannova za čarou harcovníků svých, na přiměřenou vzdálenost se přiblížil, zasáhla jej rychlopalba jehlovek půlpraporu pruského Heuglova. Tomuto ničícímu přívalu střel nebylo lze vzdorovati; téměř celé řady rázem klesaly; prapor ustoupil. 3 prap. Frankův jej sledující, však srdnatě postoupil vpřed, ale i jemu vedlo se podobně. Sta mrtvých a raněných v několika okamžicích pokrývalo půdu okolní, načež velmi prořídlé řady s úplným nezdarem ustoupily docela v nížinu pod Vysokovem. Pruské prapory s vysočiny Dobenína vesměs postoupily, zastavily před provodovskými lesy a osadou Václavicemi, vysílajíce salvy za ustupujícími. (Ačkoliv některé zprávy domácí i cizí tvrdí, že prapory pluku toho i v této bitvě zrádně si počínaly a poslušnost odpíraly, nespočívají na pravdě. Sami Prusové potvrzovali, kterak statečně si počínali a za hlučného provolávání: "Eviva l' Imperatore!" v boj se vrhali. O bitvě jiné to netvrdím). Pokračování.