NÁVRAT DO "HISTORIE"


044 - zámek - nástěnný obraz Hugo Böttingera "Jaro"



045 - Nové Město nad Metují - zámecká zahrada



046 - Nové Město nad Metují - když se opravoval zámek v r. 1909



047 - zámek - obytná vila zámeckých úředníků



048 - zámek - nádvoří



049 - zámek - velká jídelna















050 - Nové Město nad Metují - chalupa č. 36C, bývalý českobratrský sbor











051 - Novoměstský zámek v květu třešní
Výňatek č. 3 z knihy
"Nové Město nad Metují a jeho kraj"
vydané na začátku druhé světové války
z iniciativy představitelů města.


Jan Voborník:
Novoměstský zámek.
Je krásný, ať se na něj díváte s kterékoli strany. Když Jan Černčický z Kácova jej stavěl, to vládla ještě gotika a v tom slohu původně také byl vystavěn, jak dosud lze spatřiti na zachovaných a pietně restaurovaných fragmentech pískovcového ostění, vystupujícího ze zdí na chodbách a na gotickém klenutí. Nebyl ani tak vysoký - snad měl jen jedno poschodí - ani tak rozsáhlý jako dnes. A soudě podle zachovaných památek v traktu severozápadním a jihozápadním měl jenom dvě křídla, jak se domnívá i kronikář Padiaur, poznamenávaje, že půdorys měl podobu písmene "L". Sedláček však míní, že už tehdy měl podobu čtverhranu.
Po prvé byl přestavován a snad i dostavován za druhého ze Štubenberků, Jana, jak svědčí nápisy z r. 1558 a 1568, a to ve slohu renaisančním. Z té doby jsou zachovány freskové kresby na průčelí zámku, odkryté a restaurované při přestavbě r. 1909. Ty svědčí o tom, že zámek měl tehdy při nynější výšce poschodí tři. Nejspíše v této době přistavěn byl trakt jihovýchodní a severovýchodní (do náměstí), takže tvořil pravidelný čtverhran. Výbuchem prachu při selské bouři r. 1628 byl velmi poškozen.
První Lesliovec Walter jal se zámek opravovati a přestavovati hned po svém nastoupení, ale trvající válka třicetiletá a zejména nový vpád Švédů jeho práci zdržovaly. Začal znovu r. 1652 a r. 1660 stavbu dokončil. To už vládlo baroko a tak v tom slohu také vše vykonáno. Stavbu prováděli mistři italští, zvláště známý Fortunato Duretti, pak Domenico Rossi, usazený v Praze, Karel Lugaro (r. 1654), Karel Rossi (1655), Battisti Biancchi (1657 a 1660), Ondřej Boromei (1658), Ondřej Carnetti (1658), Jakub Ursulini (1658), Rochus Ursulini (1660), Domenico Bassoti (1660) a j. Od Battistiho Biancchi jsou dosud zachované v některých komnatách vzácné památky z doby baroka, krásné krby a stropy nádherné štukatérské práce, plné mythologických maleb, jimž rovných se v Čechách jen málo nalezne. Na stropech krásné freskové malby provedl malíř a měšťan pražský Václav Fabián Harovník, horlivý obhájce Prahy proti Švédům, zvláště r. 1648, začež byl povýšen do stavu vladyckého (allegorické obrazy z řeckého a římského bájesloví, scény z Iliady a Aeneidy, Apollon s musami, únos Sabinek, smrt Lukrecie a j.). Dosud tříposchoďová budova byla změněna na dvoupatrovou, aniž byla výška snížena. Podle mínění Sedláčkova teprve nyní byla pojata do stavení i věž, jež dříve stála o samotě, aby se nabylo více místa; tím dvůr dostal tvar obdélníka.

Když r. 1908 koupili novoměstské panství páni Bartoňové, byl zámek napolo zříceninou, a tak dříve než se sem mohli přistěhovat, bylo třeba vykonat velmi obsáhlé a nákladné opravy a přestavby. Byl jimi pověřen brněnský architekt Dušan Jurkovič s příkazem, aby co nejvíce šetřil historického rázu a podle možnosti jej zachoval. Stavitelské práce prováděl inženýr Otakar Nypl. Začato hned roku následujícího, totiž na jaře 1909. Nejprve odstraněn všecek starý vápený a barevný nátěr i všecky nečistoty a zdi sevřeny železnými kleštěmi. Východní, sesutím hrozící úhel zámku rozbořen a znovu vystavěn, v jižním úhlu, jmenovitě v kapli, zesíleny zdi opěrnou věží. Na západní straně ve výši I. poschodí zbudován kamenný pavlán. Střecha nad ochozem věže posunuta do výše, dřevěná její kostra nahrazena železobetonovou, ale její tvar ponechán. Střechy vedlejších budov uťaty tam, kde nevkusně přiléhaly k zámku. Zámecký val od Zázvorky až k baště opraven a opatřen ovrubní zdí. Zdi na valech přestavěny a přistavěny (utvořena hořejší zahrada) a přes hradební příkop a cestu u něho vystavěna dřevěná krytá pavlač na kamenných pilířích. Vrchnostenský dům - nyní hospodářská budova - přestavěn a střecha na straně k zámku snížena. Pivovar, jenž již od r. 1880 byl opuštěn, neobnoven. Varna zbořena, obydlí sládkovo změněno na úřadovny a zbytek na byty, z humna učiněna kolna, z šalandy komora, ze spilky stáje pro koně, ale r. 1932 vše zbořeno a místo toho v tom místě upraven park. Nadobro zašlá zahrada znovu zřízena, zbudovány terasní zdi, kamenné vodojemy přemístěny a upraven vodotrysk. Bývalá vodárna změněna na elektrárnu, vodárenské kolo nahrazeno turbinou. Opravy trvaly celé tři roky (1909-1912), vyžádaly si nákladu 938.700- K a bylo při nich zaměst. 150-200 děl., z nichž 76 bylo Italů.
Při těchto pracích odkryty byly na vnější straně zámku (směrem k městu) i v chodbách staré nástěnné malby, zakryté vrstvou vápenných nátěrů nebo omítky; byly s největší pietou očištěny a restaurovány. Podobně učiněno s nápisy, malbami a štukovými ozdobami na schodištích, v kapli i v sálech druhého patra. Malířské práce prováděl J. Linhart z Brna, specialista v obnovování malířských ozdob. On to byl, jenž objevil a zjistil signaturu a tudíž i autora vzácných nástropních maleb Václava Fabiána Harovníka, jenž mimo jiné maloval také kapli v zámku náchodském a nástropní obraz v sále Piccolominském, což teprve při této příležitosti bylo zjištěno. Mimo to tu pracovali akadem. malíř J. Šimák z Dejvic, akad. malíř V. Maděra z Prahy a štukatérské práce konal J. Kulhánek z Hořic. Mnohé sály, zejména v prvním poschodí, na stranu sev. záp. a jihovýchodní, byly nově vyzdobeny a vybaveny pracemi vynikajících domácích mistrů: Vratislava Nechleby, O. Španiela, Preislera, Kotěry, H. Boettingera, Fr. Kysely a j. Dnes tu stojí starý zámek v nové kráse jako pták fénix, jenž z vlastního popela k novému životu se rodí, stojí tu jako tichý svědek minulosti a dojemný důkaz, jak noví jeho majitelé, generace nová, vyšlá z lidu a povznesená vlastní prací, váží si odkazu předků. Neboť nebudeme-li s úctou vzpomínati těch, kteří před námi byli, nebude vzpomínáno nás těmi, kteří po nás přijdou. Dobrému dílu budiž požehnáno!


Dr. Josef Hráský.
Jednota bratrská v Novém Městě nad Metují.
V době, kdy se střediskem Jednoty bratrské, jež byla po smrti Petra Chelčického (kol roku 1455) spravována synovcem Rokycanovým Řehořem, stal Kunvald na panství litickém, setkáváme se v městečku Krčíně s dosti početnou skupinou Bratří, jejichž duchovním pastýřem byl posluchač Rokycanův Martin Krčínský. O tomto hloučku, který čítal podle slov Rokycanových na sto osob, nedochovalo se po zatčení Martina Krčínského r. 1463 přímých zpráv. Lze však právem předpokládati, že krčínský sbor Bratří nejen po nedobrovolném odchodu svého správce nezanikl, nýbrž se dál rozvíjel, a že novoměstský sbor, o němž se dochovaly zprávy z poč. 16. stol., byl jeho přímým pokračovatelem.
Jan Černčický z Kácova, založiv r. 1501 na strmém ostrohu řeky Metuje Nové Město Hradiště nad Metují, přenesl privilegiem všechny výsady městečka Krčína na nové hrazené město, do něhož se přestěhovala i většina krčínských sousedů. Je velmi pravděpodobné, že tehdy přesídlili Bratří z Krčína do Nového Města na Horské předměstí, kde si zřídili sbor a hřbitov.
Podmínky pro zdárný rozvoj Jednoty byly neobyčejně příznivé, neboť v osobě Jana Černčického z Kácova, jenž byl nadšeným a horlivým stoupencem Jednoty, získali nejen mocného příznivce, který jim udělil četné výsady, ale i ochránce, který chránil Bratry před ostřím královských mandátů. Příkladem své vrchnosti se řídili i novoměstští sousedé, kteří pamatovali na sbor četnými dary v odkazech. První bezpečná zpráva o novoměstském sboru je z r. 1516, kdy byl do úzké rady zvolen ve shromáždění starších Bratří v Brandýse Václav Vroutecký z Nového Města Hradiště nad Metují. Klidný a nerušený rozvoj Jednoty se patrně nezměnil ani za nové novoměstské vrchnosti - Pernštejnů (1527-1548). Je sice pravda, že se oba bratří, Vojtěch i Jan, jenž byl jedním z defensorů konsistoře, klonili k nauce Lutherově a stáli tak v řadách odpůrců Jednoty, přece však nebylo lze nalézti dokladů, že by kladli jejímu rozvoji překážky; naopak za éry pernštejnské si zřídili Bratří r. 1534 sbor ve vlastním domě, který výhradně k tomu účelu koupili od Jakuba Duškova; a z pozdějších zpráv Bratří nové své vrchnosti. Štubenberkovi bylo by lze souditi, že Pernštejnové potvrdili Bratřím výsady, jež jim dal Jan Černčický z Kácova.
Hospodářský a politický rozmach Jednoty bratrské v Čechách byl násilně potlačen mandáty Ferdinanda L, který, zlomiv krutě nešťastný český odboj r. 1547, nejen obnovil, ale i vydal nové velmi ostré mandáty proti Bratřím, kteří se činně zúčastnili odboje proti panovníkovi po boku královských měst a části šlechty. Ačkoliv Ferdinandovy mandáty byly velmi přísně prováděny na královských statcích a panství těch vrchností, jež byly proti Bratřím zaujaty, přece šťastnou shodou okolností neutrpěla Jednota bratrská v Novém Městě podstatnějších škod. R. 1548 prodal Jan z Pernštejna novoměstské panství Volfovi ze Štubenberku, nejvyššímu šenku štýrského knížectví, který po dobu své nepřítomnosti v Čechách svěřil správu panství nejvyššímu purkrabímu pražskému Volfovi Krajířovi z Krajku, nadšenému přívrženci a známému ochraniteli Jednoty bratrské. Krajíř, patrně v dohodě se Štubenberkem, dal sice vyhlásiti na panství novoměstském královské mandáty, jejich účinnost se však prakticky omezila jedině na zákaz veřejného shromažďování a konání služeb Božích.
Volf ze Štubenberka, ač smýšlením luterán, byl výborným hospodářem, jehož snahou bylo osaditi panství dobrými, poctivými a pracovitými poddanými, kteří by se starali především o rozkvět svých živnůstek a přispěli tím k hospodářskému rozmachu panství. Volfova hospodářská politika vylučovala tudíž již předem, aby ostře vystupoval proti Bratřím, kteří v Novém Městě, podobně jako na jiných panstvích, tvořili silný a zdravý hospodářský živel. Avšak proti vůli a přání Štubenberkovu směřoval náboženský vývoj v Novém Městě, podporovaný kolonisací z Kladska a Slezska a mající oporu v královských mandátech, k úplnému potlačení a vypuzení Bratří z města. Po šest let odolávali statečně Bratří soustředěným útokům fanatických novoutrakvi-stických sousedů, kteří se neštítili užíti všech prostředků k dosažení cíle. Jediná spravedlnost Štubenberkova a silná opora v Krajířovi umožnila jim udržeti se v nerovném zápase až do r. 1556. Komentář zániku Jednoty bratrské v Novém Městě je suchý, ale tím dojímavější. "…dům sborový násilně vzat, věci bratrské divně roztrhány, též pohřeb vzat, sbor, do kteréhož chodíváno bylo, rozkopán, živý sbor Bratří a Sester z obce vyhnán a na rozličná místa usazen…" Historie tohoto tragického zápasu o bytí či nebytí Jednoty v Novém Městě je však mnohem složitější a zajímavější. R. 1550 se ujal úředník novoměstského panství Jan Krčma z Konipas na rozkaz Volfa z Krajku, jemuž docházely četné stížnosti na chování Bratří v městě, bratrského domu na Horském předměstí i se vším příslušenstvím, jak ho užívali dříve Bratří, k ruce Volfa ze Štubenberku; rovněž i na všechny věci, které byly tehdy od sboru rozprodány a jichž dříve Bratří bezplatně podle výsad jim od předešlých vrchností potvrzených užívali, byl ve prospěch Štubenberka položen plat. Důvodem, proč byl bratrský dům prodán, uváděl Krčma, který byl buď členem Jednoty, aneb velmi vřele s ní sympatisoval, že "jsou mnohé lživé, nejisté a nedůvodné řeči od některých osob mluveny a rozprostírány, že by v něm schůze bratrské, křtové a posluhování proti vůli a mandátům J. Mti krále díti měly, a těžkost nad takovými lživými řečmi napřed na J. Mt. Pána i také na p. úředníka a nemilosti od J. Mti krále obmýšlena byla". Prodejem sborového domu nebyli však Bratří postiženi tak, jak by bylo lze souditi. Jan Krčma prodal totiž sborový dům Janu Křivému, avšak kupní cenu zaplatil měšťan - Bratr - Jiřík Chřenek, takže tímto pravoplatným prodejem, stvrzeným městskými knihami, bylo sice v zásadě vyhověno přísnému rozkazu vrchnosti, dům však přesto zůstal v majetku Jednoty bratrské. Kritickým rokem pro Jednotu v Novém Městě byl rok 1556. Počátkem toho roku žalovali novoměstští sousedé Volfovi z Krajku a Štubenberkovi, který se dosud stále zdržoval na svých statcích ve Štyrsku, že se Bratří, neboli Pikharti, v domě Jiřího při křtu dítěte opili a s ohněm tak neopatrně zacházeli, že vypukl požár, který způsobil městu velké škody. Krajíř, který si patrně neověřil správnost obžaloby, nařídil Jiříkovi, aby se ihned z Nového Města vystěhoval; Jiřík však rozkazu neuposlechl, neboť mohl svědky dokázati, že oheň nevyšel z jeho domu. A právě v této době nasadili odpůrci Jednoty všechny páky, aby Bratry vypudili z města. V čele odpůrců Bratří byl úředník novoměstského panství Mikuláš Prok, který je nepřestával očerňovati u Krajíře a Štubenberka. Štubenberk, který se musel pro neznalost poměrů na novoměstském panství jediné spoléhati na pravdivost Prokem mu zaslaných zpráv, nařídil, aby bylo Bratřím zakázáno navzájem se scházeti a spolu mluviti; měli se rovněž odříci své víry, choditi do kostela a se spravovati řádným knězem; v případě neuposlechnutí bylo jim pohroženo, že se musí do sv. Jakuba vystěhovati.
Jásot odpůrců Jednoty, kteří se již domnívali býti u cíle svých snah, byl přece poněkud předčasný. Bratří v dlouhém protestním listu, který poslali po zvláštním poslu Štubenberkovi do Štýrska, mistrně vyvrátili bezdůvodnost a neoprávněnost pomluv a žalob, jež proti nim vznesl Mikuláš Prok a novoměstští sousedé. Tvrdili, že se nemohou spravovati kněžími, kteří nepřinášejí zdravého evangelického učení, kteří se nestarají o blaho lidské duše a jediné si hledí světských věcí; prohlásili, že ač nemohou míti vlastních knězi a sborů, přece nemohou odstoupiti od víry svých otců, leč by jim bylo sv. písmem dokázáno, že chybují. Ubezpečovali Štubenberka, že od nich nevzejde vrchnosti nikdy žádná škoda a těžkost, což již dokázali svým chováním vůči dřívějším novoměstským vrchnostem, které jim pro lepší svornost obce dovolili pochovávati v zahradě při sboru a ne na hřbitově. Velmi ostře se ohradili proti nařčení Prokově, že kšafty spisují dříve než přijde úřad, jakož i proti tomu, že navštěvují nemocné a je nutí, aby poslední pořízení činili ve prospěch sboru a na úkor sirotků. Rovněž žaloba, že jim patří sborový dům, je prý neopodstatněnou, neboť se toho domu ujal r. 1550 Jan Krčma k ruce své vrchnosti, který teprve po té žádal pána, aby ty peníze, zač byl prodán, byly vydány těm, kterým skutečně patřily. Ohradili se též proti obvinění, že jejich přičiněním vrchnosti ubylo platů a dokazovali, že pravý opak je pravdou. Ke konci dopisu prosili, aby jim byla lhůta pro vystěhování prodloužena, neboť v minulých dvou letech byl na novoměstském panství mor a nebylo by jim tudíž lze v tak krátké době osaditi své živnůstky schopnými a řádnými lidmi. Poukazovali konečně na to, že i jiné vrchnosti mají na svých panstvích Bratry, jimž jen nedovolují otvírati sbory a se v nich scházeti, žádných jiných příkoří jim nečiníce, Štubenberk odpověděl na tuto supliku Bratří dopisem ze dne 2. června 1556, v němž nařídil Prckovi, aby odvolal danou výpověď až do dalšího jeho poručení a vrátil Bratřím sbor i zahradu, v níž pohřbívali své mrtvé; rovněž se měl postarati o to, aby sousedé, kteří nebyli členy Jednoty, neničili bratrský majetek a neobviňovali Bratry bez podstatných příčin a neprávem. Při tom měl však výslovně dbáti toho, aby Bratří nepřestupovali nařízení královských mandátů. Štubenberk nařídil Prckovi, aby všechny rozepře mezi Bratry a sousedy soudil spravedlivě a jediné za přítomnosti pánů, sousedů a okolních zemanů. V případě vážnějšího sporu mezi oběma stranami nařídil Štubenberk, aby výslechy byly mu zaslány k jeho samostatnému rozhodnutí.
Z dopisu Štubenberkova lze usuzovati, že jej Prok nejen nesprávně informoval, ale že překročil i kompetenční moc jako vrchnostenský úředník. Za příznivé vyřízení supliky mohli Bratří děkovati též ne v poslední řadě přítomnosti Volfa Krajíře z Krajku, který byl tehdy na návštěvě u Štubenberka a mohl jej tudíž správně seznámiti se skutečným stavem věcí nejen v Novém Městě, ale i v Čechách.

Tímto rozhodnutím Štubenberkovým se zápas mezi oběma stranami ještě přiostřil. Prok i novoměstští sousedé neštítili se užíti proti Bratřím všech způsobů, aby je vypudili z města. Nejen že žalovali na ně v Praze u duchovní i světské vrchnosti, ale používali i falešných svědků. Na neštěstí pro Bratry zemřel Volf ze Štubenberka (22. prosince 1556) a novoměstské panství připadlo jeho synům. Nelze říci, jak by tento nerovný zápas dlouho ještě trval, kdyby do Nového Města nezavítal jeden z mladých pánů ze Štubenberka, od něhož lstivě nepřátelé Jednoty dosáhli to, o co dříve marně usilovali "skrze ženu úředníkovu, kterážto pro svou úlisnost ženskou zalíbila se pánu tak, že jí to k vůli učinil, že Bratří se museli hned z Nového Města vyprodati a vystěhovati".
Bratří, dříve než město opustili, žádali vrchnost o povolení, aby mohli bratrský dům, jenž jim byl celý na poručení Volfa ze Štubenberka vrácen, jehož však tou dobou užívali Mikuláš Prok nebo vlastně jeho manželka, i se vším příslušenstvím prodati a osaditi grunt hodným člověkem. Zdá se však, že Jan ze Štubenberka nevyhověl jejich prosbě; lze tak souditi ze zápisu v městských knihách. Od počátku r. 1557 nesetkáváme se v Novém Městě se zjevnými stoupenci Jednoty bratrské. Patrně se všichni vystěhovali do jiných míst, kde nebyli vystaveni útokům vrchnosti a slepému fanatismu spolusousedů. Jediné r. 1565 byl donucen kterýs měšťan se odřeknouti v církevním shromáždění bludů u víře. Učinil to slovy "pro můj nerozum a všetečnost, že jsem pronesl zjevně, že chci na zahradě své sbor na vzdory všem v této obci vystavěti, čehož bych jistotně bez příčiny nesjednocení a roztržitosti na velkou škodu a pohoršení církve Kristovy nemohl vykonati: abych v tomto místě shromáždění církevního k vůli Boží se a jeho církvi přiznal, víru svou vyznal a bludných sekt, zvláště pak jizevné a jako rak ten neduh rozjídající všelikou bylinu zelenou upřímných a prostých srdcí lidských jako kobylky valdenské sekty, kterážto skrze pozdvižení sebe a jiných některých obyvatelů tohoto království proti J. Mti císaři Ferdinandovi k zničení a pádu znamenitému toto království přivedla…".
Po roce 1557 jediným ve městě dovoleným vyznáním je utrakvistické náboženství, které však již podlehlo mocnému reformačnímu hnutí luterskému, vycházejícímu z Vitemberka.

Jaroslav Tumlíř:
Básnicky viděný kraj.
Požehnaný je kraj, o kterém zpívají básníci a který v duši umělců dovede vyvolati zázrak tvoření. Ale ten kout země, kde prostý člověk, vyrůstající z rodné půdy, se stává mimoděk umělcem, je jako by otevřenou boží dlaní. Vnímavé lidské nitro, prostoupené vůní domova se otevírá a nutí ho, aby slovem, barvou, tvarem nebo hudbou vyjádřil své pochopení krásy.
Není tedy divu, že odvěký půvab našeho podhoří zde na severovýchodě Čech, zářící svou mnohotvarou krásou do truchlivých, pod-mračných dnů, jak je sem zavály dějiny plné válek a strádání, otevíral citlivá a podivuhodně vidoucí srdce poznání. A to nejen poznání všeho toho bohatství tvarů, barev, tónů, kterými hýří, ale i hlubokému pochopení života i smrti. Svědčí o tom, jak umělci všech druhů, kteří z tohoto kraje povstali, nebo do něho zavítali, tak prostí samoukové a diletanti, kteří zpívali o něm, ani ne tak pro světskou slávu, jako že jim srdce nedalo jinak. Přirovnal bych je k oněm třešňovým stromům, které tak posvátnou čistotou zdobí naše sady a polní cesty, a jež na jaře chtěj nechtěj musí kvést. František Slavík, měšťan novoměstský, jehož zápisky v roce 1896 vydal J. Jodas, je mi svědkem, že už l. P. 1818, tedy za vlády sv. Aliance, kdosi neznámý se o našem městě a kraji takto rozezpíval:

V údolí Metuje u Nového Města, vysoko strmící, břečťanem porostlé a hustým křovím vroubené skály, po levém i po pravém břehu té řeky zelené trávníky a květnaté louky, na severovýchodě lesnaté stráně, daleká vyhlídka na jih a západ, vznešený pohled na pnoucí se k nebi hory krkonošské, kolem města samé lesy třešní, sadův a stromořadí, na kořenech všeho stromoví, úrodná pole a plodné zahrady, mírné a zdravé podnebí, nespočetné množství zde hnízdícího zpěvného ptactva, líbezné pění nyjícího slavíka .-. to vše činí Nové Město pravým rájem a řadí je mezi nejpůvábnější místa v celém království Českém.

Není ovšem mým úmyslem vypočítávati, kdo z básníků, či prosaiků líčil krásy Nového Města a jeho okolí, ale přesto je třeba uvésti aspoň některé. Mistr feuilletonu, Jan Neruda, napsal v lázních Rezku 26. července 1877 jeden deštivý a jeden slunečný feuilleton, ve kterých svým charakteristickým způsobem líčí Nové Město, jež vidí z lázeňského domu bělit se před sebou, jak jen vystoupí přede dveře.

"Malebným a zcela zvláštním hnízdečkem je Nové Město nad Metují. Vypíná se na skále pitoreskně, jako směle myšlená městečka vánočních jeslí, profiluje se co nejrozmanitěji svými různými, se skaliny shlížejícími výstupky, věžemi, branami a divoce se kupícími budovami. Kolem města se otáčí romantické, šťavnaté údolí, jímž se svěží Metuj žene. A jiná krásná údolí zarývají se kolem do hor, jako temně zelené paprsky s kadeřavými stráněmi, s kyprým dnem. Ta naše vlast je jako loktuška našich českých babiček, rozvaž v kterýkoli uzlíček zamotaný cíp, odevšad se na tebe usmívá několik pečlivě schovaných dukátů... Zdejší hory mají více měkkého půvabu než hory švýcarské, jsou pokryty bohatými lesy. Taková, šťavnatým, sytě zeleným lesem pokrytá stráň vypadá, jako by byla pokryta kostnatým aksamitem a vždycky mám chuť natáhnouti ruku přes údolí a pohladit stráň po měkké srsti".

Nelze pominouti láskyplných děl J. K. Hraše, který ve svých četných studiích o Novém Městě líčí jeho krásu i historický kolorit. Také pootavský slavík věnoval své verše našim Sokolům a bard tohoto kraje, Alois Jirásek, ve svém husitském králi líčí návrat jednookého kněze, bojovníka Ambrože Litvínova z Výrova, kterak se vrací na svůj hrádek okolo starého hradiště, rozlehlé vysočiny, se které je daleký pohled vzad na půlnoc ke krkonošským horám. Do památníku novoměstských Sokolů vepsal:

"Pozdravuji vás, vy milé končiny, tam u zemské brány dobenínské".

Nejcitlivější z básníků, zpívajících o Novém Městě, je smutný dekadent Jindra Imlauf, který více než kdo jiný rozumí svému rodišti. Zvláště v knize, nazvané Tesknice, popisuje náladově čtverhrané náměstí, jak tone v bledém světle měsíce s modrými reflexy čerstvě napadeného sněhu. Jinde mluví o městě a jeho okolí:

"Ztracené je město Hradiště, odříznuté od velkých měst, zatulené jen do své krásné přírody. Chudý je tento kraj, ale má více než velká, bohatá města. Má krev. Všechno tu zpívá. Voda, lesy, luka, stráně i lidé. Však i když si zpívají, do očí se derou slzy posluchači nad tou prostou písničkou podhorského kraje".

Kdo by chtěl vytvořiti úplný obraz toho, co o Novém Městě bylo napsáno, našel by jistě daleko více spisovatelů, oceňujících svým způsobem krásu i romantiku jeho i celého kraje. Mimo tyto spisovatele a básníky vyrůstala zde po léta řada neznámých umělců-samouků, kteří se narodili v tomto kraji a z nesmírné touhy poděkovati zemi za všechen něžný půvab, zpívali, hráli anebo kreslili. Málo z nich zůstalo známo veřejnosti. Někteří snad jen nosili v srdci touhu uchopiti se nějak svého obrazu, vyjádřiti jej po svém, ale tvrdá práce a ubíhající život nedovolil jim uskutečniti své ideály. Jiní psali pro sebe, kreslili, nebo skládali písničky, ale jejich díla odešla s nimi, anebo byla zapomenuta generacemi, které je nedovedly ocenit.
Jen verše jednoho z nich, básníka samouka Václava Otty Albína Pummera, běliče a rodáka novoměstského, byly zachovány. Už v r. 1878 vydal ohlasy jeho písní J. Jodas, tajemník okresního zastupitelstva v Novém Městě, později okresní hejtman, trávící dny svého odpočinku v Jilemnici a také první starosta novoměstského Sokola. Tento J. Jodas měl tu nepochybnou zásluhu, že sebral Pummerovy písně do dvou sešitků, upravil je a vydal nákladem i tiskem Theodora Böhma ve prospěch chudých školních dítek. Podle poznámky, otištěné v Kladské Stráži r. 1926 a podle zápisu v děkanských matrikách, narodil se Pummer 16. srpna 1815 v domě svých rodičů (č. 32) na náměstí. Byl vyučen řemeslu mydlářskému, ale stal se běličem u Antonína Hartmanna (nyní bělidlo F. Démuth). Po tvrdém životě zemřel ve stáří 61 let ve svém domku na Horském předměstí (č. 59) vedle Nového mlýna. Nepátral jsem po tom, kdy Pummer své verše psal. Písně novoměstské a Zpěvy mého žití zdají se býti zpívány mladým člověkem, který vstupuje do života pln odhodlání bít se s ním a který neobdržel do vínku nic než bídu a strádání. Verše V. O. A. Pummera nejen, že ozdobnou formou a značně vyspěle opěvují své rodné město a jeho krásné okolí, ale dotýkají se hlouběji člověka a zpívají o radostech a bolestech lidského života.

Jeho Rodačka,
inspirovaná naší národní hymnou, má svěží rytmus a pěkný zvuk:

Nové Město nad Metují
půl ostrova na vrcholi
věže pnou se do vůkolí,
kolem hradeb putuje
po lučinách Metuje.
V Novém Městě má kolébka.
V Novém Městě domov můj.


Autobiografická je báseň Bělič,
ve které líčí své krásné povolání, které na světě má, když chodí po zelených lukách za slunce i při měsíčku a zamýšlí se nad životem i smrtí:

Krásné, krásné povolání
děvy, páni,
na tom světě bělič má,
o všechny on stejně dbá;
světem všady,
starý, mladý, plátnem tělo odívá,
v plátně k hrobu dospívá.


Krajinským koloritem je ozdobena báseň Sadař,,
ke které inspirovaly Pummera třešňové háje novoměstské. Vidí Metuji, jak se s jarem probouzí a líčí sadaře uhrabujícího sady. Těší se z toho, jak třešně pupen nalévá a zcela popisně vypráví o všech jarních pracích v zahradě. Své líčení končí apotheosou:

Radost, radost býti
v třešních sadařem,
v ráji vůně, kvítí
on je vladařem:
Ptactvo zpěvné je mu poddané -
slunko, měsíc jeho dvořané.


Také další báseň, nazvaná Rybář,
chválí Metuji, která prý je pravým rájem pro rybáka:

Po dešti Metuj zkalená,
na lukách kvítka sklopená,
slunko vybízí,
červánek mizí;
zašumí vánek po ránu
a rybář spěchá za bránu.


Pummer citlivě vychutnával kouzlo přírody, které tak mohutně působí právě v okolí Nového Města. Líčení přírody mu není pouze básnickou kulisou, ale součástí jeho uměleckého vidění.
Druhá část básnického sešitku, nazvaná Zpěvy mého žití, je vlastně zpovědí smutného srdce básníkova. V Dítěti lásky zpívá, jakoby byl synem lásky švarné komorné, která na dvoře knížete slaví z donucení sňatek s nemilovaným mužem. V Písničkáři vypráví o sobě, že bydlí v malém domku na břehu řeky, na hornatém podměstí. Postěžuje si i zde na svůj žal a na svá muka, která sděluje zahrádce pod bezem na bělidle a v lukách nad mlýnem.

Na mukách i v zátiší,
i když pěje po tichu:
Krajan, ach mne neslyší -
neuznává z přepychu.



Také další básně Obraz snění a Nevěrná
vznikly z duševního trápení básníkova.

Slibovala na Vejrově
na střelnici u řeky,
zůstat v srdci jako v slově
věrnou mu až na věky.
Na lilie, konvalinky,
padá rez i na růže;
slib zrušila na obžínky
v hrob nevěrnost pomůže.


S tou smrtí to ovšem nemyslí básník tak doopravdy, ale přece jen, ať už pro jakoukoliv skutečnou příčinu, opouští své rodné město.

Zapomeň na mne!
Sbohem dáti musím Městu,
městu věky Novému.
Na dalekou dám se cestu
ujdu zjevu bolnému.


Nevím, kam odešel nešťastný a láskou trápený Pummer, ale jak ukazuje hned další báseň: Pozdrav z ciziny, ani tam daleko nepřestal mysliti na svůj rodný kraj a stále jej vidí ve svých vzpomínkách.

Všecky pěvci pestrokřídlí,
první jara poslové,
spějte, spějte do obydlí
na zahrádce višňové.
Jednou na vždy,
stokrát každý,
tam kde dlí, kde obraz můj,
ten ode mne pozdravuj.


Pummer neušel své lásce k rodnému městu ani k oné neznámé dívce pod Výrovem. Ve svých verších Touha po domově, splétají se obě lásky v jednu a obě jsou vzdáleny. Básník nedovedl dlouho vzdorovati své touze a kráčí od Dunaje k Vltavě, od Vltavy k Labi a od Labe k Metuji, jak o tom zpívá ve své básni Příchod. Ale na Neklance, na věži kláštera, ozývá se nezbytný sýček, druh melancholických básníků a zvuková kulisa romantických strastí. Není konec trápení. Jeho nevěrná milá zatím zemřela a bez věnců a květin, jako sebevrah je pohřbena na Bořetíně. Stín bolesti z této ztráty padá na další verše Pummerovy. Ať už je to báseň Žal, Žaloba anebo poslední ze sbírky Prosba, všechny jsou ohlasem jeho nešťastného života. Jeho sociální postavení rodí v něm touhu po rovnosti všech lidí, viděnou z křesťanského hlediska:

Tady svaté pole hřbitova;
tu se musí snésti
z města i podměstí
boháč s bratrem v Kristu z Nouzova.


Báseň Žaloba
končí těmito verši:


Ne jak kníže, král a cář,
v bídě zemře písničkář.


V druhém sešitku, nazvaném Národní pověsti, které sebral J. Jodas a vydal r. 1878, jsou verše podstatně jiného obsahu i ceny. Až na úvodní báseň o Novém Městě není v nich samostatnosti a jsou nejen názvem (Kytice), ale i stylem ozvěnou Kytice Erbenovy. Nevím, je-li Pummer jejich autorem, anebo nalezl-li Jodas ještě jiného básníka samouka v Novém Městě. Rozhodně nedosahují tyto verše originality, rytmu i zpěvnosti, jaké mají básně Pummerovy.
Nevím opravdu nic o životě básníka-samouka V. O. A. Pummera, jsou-li jeho verše skutečným obrazem jeho osudu, anebo je-li vše jen básnickou fikcí, ale je jisto, že je v nich mnoho přirozené, nevyumělkované krásy a hluboké moudrosti prostého člověka. Nepronikl do české literatury, nestal se slavným básníkem, ale z jeho písní jakoby dýchala na nás, na nás, kteří známe a sami hluboce prociťujeme kouzlo svého domova, vůně luk a strání kolem Nového Města.
Byl bych špatným rodákem své nedaleké vesničky, kdybych se zde nezmínil také o ní a o jejím básníku. Našel jsem ho náhodou. Narodil se o něco později než Pummer a byl zprvu katolickým knězem. Jmenoval se J. Košár a psal hlavně do Palečka rozmarné satyrické verše pod pseudonymem J. Sepský. Jeho parodie na Tomana a lesní pannu, která předcházela všechny parodie dnešní, byla nedávno vydána s předmluvou prof. Karlovy university dra M. Hýska. Kosař odešel z Čech a stal se evangelickým kazatelem kdesi v Německu. Řekl jsem na počátku, že je požehnaný kraj, o kterém zpívají básníci. Náš kraj, jak řekl Imlauf, zpívá sám. Všechno v něm zpívá. Voda, lesy, luka, stráně i lidé. My, kteří jsme se zde narodili, nedovedeme se už nikdy vysvobodit ze zajetí jeho krásy, zpíváme s ním, protože musíme zpívat.
Otevřel naše srdce kouzelným klíčem svých květů, své krásy i svého utrpení.

Pokračování.