NÁVRAT DO "HISTORIE"

070-Z orlického podhůří - za stavem. 071-diplom čestného občanství bývalému starostovi Antonínu Nyklíčkovi.

Výňatek č. 6 z knihy "Nové Město nad Metují a jeho kraj" vydané na začátku druhé světové války z iniciativy představitelů města. Jan Voborník. Příspěvek k dějinám textilního průmyslu na Novoměstsku. Když jsem byl malý chlapec, vyšťáral jsem jednou doma na půdě za komínem tři krásné kolovraty. Byly ze švestkového dřeva, krásně "trakslované". Snad je maminka dostala výbavou, snad tam byly už od dřívějška, nevím, ale co my kluci jsme s nimi vyváděli - bylo nás šest - vypsati se nedá. Za krátko bylo po kolovratech. Co jsme z nich udělali, snadno uhodnete, i to, jak jsme se za to měli. Stejný osud potkal přeslice a kužele - jak krásná z nich byla kopí! Trdlice se znamenitě hodily na šavle a meče, z vochlice jsme si udělali pálky na míče - inu, darmo povídat! To se u nás už dávno nepřadlo, len se též nepěstoval a jen z babiččina vypravování vím, že se dříve nosívala příze tuším do Libišan, kde byl tkadlec takový, jenž se řemeslně zabýval tkaním pláten z příze, kterou mu tam lidé z okolních vesnic k setkání donášeli; ostatní řemeslníci, zvláště krejčí, ševci, sedláři ba i truhláři chodili pracovat se svým nářadím k nám do statku. Tehdy maminka kupovala všecky látky ve městě v krámech u obchodníků a jen časem k nám přišel "hauzírník" z hor, od něhož kupovala bílé zboží. Tak bylo u nás v "kraji" na Hradecku. Když jsem přišel jako mladý učitel do hor, po prvé jsem spatřil tkalcovský stav a všecky vzpomínky z dětství rázem oživly. Pravda, byl trochu jinačí, než jsem si představoval, místo kolovratů uviděl jsem jen sukadla, ale len tu seli sedláci všude, třeba že ho už ani ne-vochlovali, ani nečesali, nýbrž po dostatečném močení na strništích a usušení jen v otepi svázaný všechen prodávali obchodníkům z Broumovska a Trutnovská. Tu jsem po prvé slyšel slovo "faktor" a "vydavač" a vídal tkalce s rancem na zádech, se sáňkami nebo i malým ručním vozíkem v mrazu, dešti, sněhu a nepohodě putovati k městu, aby odvedli "kus" a jejich děti denně jsem učil, bledé, jakoby zakřiknuté, nevydováděné, ale velice poslušné, mírné a učelivé. Tak je mám v paměti i dnes a tak mi zůstanou do smrti. "Na cukr, na kafe, na cukr, na kafe", tak k nim hovořil stav od rána do večera, tak je bavil, když u "kolečka" seděly a stále jen soukaly a soukaly, tak zpíval celé rodině dlouho do noci. Přiznám se, že mně, selskému chlapci, jehož mládí bylo docela jiné, bylo těch dětí nesmírně líto. Nebyl nikdy blahobyt v chaloupkách horských tkalců, zvláště tam, kde, jak praví Jirásek, naroste na poli více kamení než chleba, ale někdy přišly doby, kdy bylo opravdu zle. Než o tom na jiném místě. Snad za každou vsí, i za mnohým horským městem nebo městečkem stávaly do nedávná pazderny. Byly to nízké chaloupky, většinou zděné, s malými okny a bez podlah a vyznamenávaly se tím, že v nich bylo ukrutné vedro a spousty prachu. Byla v nich ohromná kamna, vlastně pec, ve které se len sušil a v nichž se topilo zvenčí, neboť len, koudel, cucky i pazdeří jsou velmi hořlavé a bylo tu stálé nebezpečí ohně, ke kterému i tak docházelo velmi často. Vzpomeňme jen, čím se kdysi svítívalo. Proto stály pazderny vždy stranou. Když třečky chtěly zvědavého náhodného návštěvníka trochu potrápiti a získati nějaké výkupné "na spláchnutí prachu", vlákaly ho do peci a tam ho na chvilku zavřely. (Josef Zídka: "V pazderně". Od kladského pomezí, r. VI.) - ten se ohřál! Byla asi 2 až 3 m vysoká, polokulovitě sklenutá a vcházelo se do ní dveřmi. Ze zdí sálal žár, neboť jimi se proháněl z topeniště horký vzduch. Když se len třel, bylo v pazderně jako v úle. Byly tam třečky mladé i staré, ale pro spousty prachu, který měly v obličeji, ve vlasech i na šatech, nebylo lze poznati jejich věk. Uprostřed na stojanu stály dva rýhované, do sebe zapadající dřevěné válce, kterými se při otáčení (jako rumpálem) suchý len drtil, takže z něho pazdeří odprýskalo a takto "vyrumplovaná" lněná vlákna šla do trdlic, kde prodělávala další, prvému podobný zušlechťovací proces. Takto zde vytřelou a pazdeří zbavenou hrst lněných vláken pročísla třečka obratnou rukou ještě na vochlici, načež ji zavěsila na roubík ve zdi zaražený. Když lnu na něm bylo dost, znova jej pročistila a pak skloubila do balíku 7-10 kg těžkého.

Podle druhu vzrůstu, způsobu a míry umočení byly v upraveném lnu značné rozdíly. Ze špatného lnu a z koudele se dělala hrubá, méněcenná tkaniva. Po cuckách se sháněli cuckaři a prodávali je na výrobu pytloviny, provázků, rohoží a pod. Koudelníci, cuckaři a hadráři nebyli lidé zámožní, často bývali pro posměch, ale nejeden z nich se domohl značného jmění. Cucků se užívalo také na ucpávky mezer mezi trámy stěn při stavbách nebo opravách dřevěných stavení místo mechu (omšívání). Předení lnu je již další kapitola. Dříve se přádal len všude, na horách i v kraji, v selských statcích i chalupách, ba i na dvorech knížecích. Předlo se ručně. Přeslice (kužel) stála na stojánku na zemi nebo se nosila zastrčena za pasem, pod levou paží šikmo vzhůru. Předlo se pomocí vřetánka - hůlky k oběma koncům kuželovitě zahrocené, v dolení části opatřené hliněným nebo kamenným kotoučkem (přeslínkem), který při otáčení působil jako setrvačník. Pradlena táhla ze zásoby na přeslici pramínek vlákna a kroutila jej, otáčejíc pravou rukou vřetenem. Potom nit navíjela na potáč. Dnes toto vše patří již v nenávratné minulosti, spřádání a zušlechťování lnu se přestěhovalo do továren, kde za člověka pracují bez námahy stroje. Dříve si nevěsta upředla sama všecku výbavu, dnešní děvče ji kupuje ve městě již hotovou a malované truhly i s kolovraty a kuželi se odstěhovaly na půdy za komín. Jak to s nimi tam dopadlo, pověděl jsem již na začátku. Není bez zajímavosti, že první kolovrat na předení vynalezl r. 1530 slavný italský malíř, architekt a mechanik Leonardo dá Vinci a současně s ním Němec Johann Gürgen v Brunšvicku (Braunschweig), čímž se umožnilo předení jemnější niti než na vřeténku. Zpředený len se motal na motovidlech, která musela mít úřední známku, aby délka nití u přadénka byla jednotná. Proto se s ním chodilo k štemplíři. Každé přadeno mělo šedesát pásem, každé pásmo 20 nití. Cena přa-dena se řídila jeho jemností. Čím tenší nit, tím dražší přadénko. Před 100 lety byla průměrná cena asi 12 krejcarů. V Novém Městě nebylo snad domu, kde by nebylo kolovratu nebo kozlíku, přeslice, kužele, vřetena, motovidla či motáku. Prádly všecky odrostlé ženské osoby, hospodyně, dcery i služky. V zámožnějších rodinách se prádlo jen pro domácí potřebu. Plat děvečky před 100 lety činil ročně 10 zlatých na penězích a přibližně asi 30 loket různého plátna, na př. 10 loket hrubého, bíleného doma na trávníku, 6 tenkého a 16 prostředního, bíleného na bělidle. V chudších domácnostech přadli na výdělek. Vyráběla se zejména vlákna hrubonitěná čili plátna tvrdá. Příze se prodávala obchodníkům (přezákům), nebo se vykládala o týdenním trhu na podsíních. Posledními přezáky u nás byli Jan Zákravský č. 21 b, Antonín Rada č. 111 b na Krajském předměstí a Jan Krouželka č. 43 c na Horském předměstí. Plátenictví stále zůstávalo domácím zaměstnáním, zatím co soukenictví záhy se vyvinulo v pravidelné řemeslo s cechovním zřízením, a to proto, že výroba a úprava sukna zahrnuje v sobě různé úkony, k nimž bylo zapotřebí specielních vědomostí a zručnosti. Soukeník vlnu nakoupil, dal ji ve mzdě upřísti načež sám sukno utkal, dal je valcháři k zvalchování, barvíři k obarvení a postřihovači k vyčesání vlasu a přistříhání na krátko. Proto soukeníci v mnohých městech nabyli nemalého významu, čehož u tkalců nebylo. Podotknouti sluší, že člunek na stavu se při tkaní původně prohazoval rukou a byla-li tkaná látka - plátno nebo sukno '- příliš široká, museli pracovati tkalci dva, házejíce si člunek z ruky do ruky. To trvalo značně dlouho. Teprve r. 1738 vynalezl Angličan John Kay skřínky pro člunek a šňůrkové zařízení na jeho prohazování. Pokud pamět sahá, byli vždy v každém městě i ve větší obci při Orlických horách obchodníci s plátny. Ti buď vydávali tkalcům svou přízi k zpracování a hotová plátna od nich přijímali, nebo kupovali hotové plátno, řečené "kopy" (kopa měla 60 loket), jež tkalci ze své vlastní příze utkali a do měst na týdenní trhy nebo do domů obchodníků na prodej přinášeli. (Ve dveřích rathousních byl zasazen normální železný loket, na němž si každý mohl zboží změřiti. Obecní váha byla zavěšena na kruhu uvnitř radnice, cejchované míry a váhy byly uloženy v komoře.) Kupci prodávali zboží nejen odběratelům místním, jako barvířům, pláteníkům a hausírníkům, nýbrž je rozváželi do celých Čech, i do Slezska a do Rakouska. O tom, kdo prodával hotové zboží na drobno, se před 100 lety říkalo, že "loktuje" a kupcům se říkalo "negocianti". Císař Josef II., tento osvícenský absolutista, jako stoupenec merkantilismu hluboce zasáhl do hospodářského stavu a vývoje své doby, do jejího výrobního a prodejního procesu. Jednal diktátorsky v přesvědčení, že jednotlivci buď nemají dosti rozhledu, nebo podřizují zájem obecný svému zájmu osobnímu. Tato doktrína, ne nepodobná nynější hospodářské auktarkii, měla mnohé stíny a nejeden neblahý následek, ale podporujíc vývoz a výrobu, zejména textilní, přispěla nemalou měrou k povznesení blahobytu našeho horského lidu. Napoleonské války na konci 18. a na začátku 19. věku výrobu a odbyt tkalcovského zboží jen zvýšily. Z prve uvedených negociantů stali se postupem času namnoze velkokupci a velkovýrobci, kteří zboží vyráběli a plátny obchodovali ve velkém, razíce našemu zboží cestu i do ciziny. V Orlických horách největším a nejznámějším takovým průmyslníkem a obchodníkem byl před 100 lety Andreas Vogel ve Sněžném. Zaměstnával 300 až 500 tkalců, kteří pro něho vyráběli různé druhy zboží, zvláště plátna, hlavně hrubonitěná, pak ručníky a j. v. Aby získal potřebné skladiště, dal si vystavěti velikou roubenou jednopatrovou budovu, která svými rozměry vzbuzovala a dodnes vzbuzuje všeobecnou pozornost. Též si zřídil ve Sněžném přírodní bělidlo a vyvážel své dobré a pevné bílé výrobky do Ruska, Turecka i do Itálie. Vogel se stal nejmajetnějším podnikatelem našich hor a jeho firma široko daleko nejznámnější. Jeho příjezd do Vídně byl vždy pokládán za mimořádnou událost a jeho obchodní přátelé se k němu hrnuli se všech stran. Ve druhém pokolení firma však poklesla a ve třetím nadobro zanikla, neboť jeho nástupci se nedovedli přizpůsobiti novým změněným poměrům. Také v Novém Městě byly plátenické obchody a obchod plátny tu utěšeně zkvétal. Nejstarší a největší podnik toho druhu měl Antonín Hartman z čís. 39A na náměstí. R. 1787 koupil si zrušený kostel sv. Salvátora na Plácku a zřídil si v něm madlovnu a r. 1788 postavil si na Horském předměstí "pod bradelskými stěnami" vlastní veliké bělidlo. Jeho syn, též Antonín, pozdější dlouholetý purkmistr a osobnost nad pomyšlení ve městě vážená, jezdil s plátny na trhy nejen do Vídně, ale i do Itálie, zvláště do Senegaglie u Ancony. Poslední větší plátenické obchody v Novém Městě byly Machňo č. d. 20A, Adolfa Tláskala č. d. 41A a Aloise Venclíka č. d. 23B. Po skončení napoleonských válek začalo plátenictví u nás upadati. Příčinou byly jednak neurovnané poměry mezinárodně politicko-hospodářské, jednak zdokonalující se výroba strojová v cizině a zejména konkurence bavlny, která byla mnohem levnější, její zpracování snazší a výrobky úhlednější. U nás nezdravý konservatismus stále lpěl na lnu a starém způsobu výroby a proti bavlně byla přímo nevysvětlitelná zášť. S úsměškem se čekalo, kdy se provalí "bavlnářský švindl" - historie nepřátelství k železnicím se opakovala v novém vydání. (Dr. Jar. Preiss: Český průmysl textilní.) Když se poznalo, že na západě, hlavně v Belgii a Westfálsku, pozvedlo se plátenictví stejnoměrným močením lnu, zdokonalením tkalcovských stavů a školením dělnictva, ve snaze, aby se dosáhlo jemnějších látek, hledala se pomoc ve zřizování škol prádelních. První škola byla založena v Adersbachu. Její zakladatel, baron Ludvík Karel Nádherný, povolal z Westfálska zkušeného učitele, jenž si s sebou přivezl všechny nejnovější nástroje, potřebné k výrobě příze. Příkladu adersbašského následovala záhy jiná města a obce, takže ve 3 letech bylo založeno přes 50 prádelních škol. V našem kraji byly v Náchodě, Č. Kostelci, Opici, Č. Skalici, Hronově, Zbečníku, Hořičkách, Chvalkovicích, Červené Hůře, Polici, Broumově (Braunau), Stárkově (Starkstadt), Teplicích nad Met. (Weckelsdorf), Novém Městě nad Metují, Opočně, Bohuslavicích, Kyšperku, Vrchlabí (Hohenelbe) a j. (Nynější odborné školy tkalcovské byly založeny ve Dvoře Králové r. 1873, v Náchodě r. 1880, v Ústí n. Orl. r. 1892, v Rychnově n. Kněz. r. 1894.) V Novém Městě byla založena prádelní škola r. 1845. Náklad nesla obec. Zřízeno bylo jakési kuratorium, "Spolek pro podporu ručního spřádání lnu", k němuž přistoupilo 22 členů, z nichž každý složil 10 zlatých jako nezúročitelnou půjčku; kníže Dietrichštejn daroval 100 zl. V čele spolku stáli ředitel, tajemník, pokladník a jednatel. Dne 28. července 1845 odebrala se do Adersbachu tříčlenná komise, aby shlédla tamní zařízení a nakoupila potřebného náčiní pro svou školu. Za budoucí učitelku zvolena dovedná pradlena Fr. Imlaufová z č. 88B, která poslána do Adersbachu, aby tříměsíčním pobytem na tamní škole nabyla potřebného vzdělání. Na podzim téhož roku se opatřilo všecko potřebné (učebna se nalézala v domě č. 37A, po roce v č. 34A na náměstí) a dne 5. ledna 1846 slavnostně zahájeno vyučování. Bylo 40 žáků a žákyň, z nichž 36 z města, 2 z okolí, l z Dobrušky a l ze Dvora Králové. Vyučování bylo praktické a trvalo od rána do 10 hodin večer s jednohodinovou přestávkou v poledne a v 5 hodin odpoledne; jen v sobotu se končilo v 5 hodin odpoledne. Každý žák si musel přinésti svůj kolovrat, chudým byly kolovraty i ostatní potřebné věci půjčovány. Kdo neměl dobrého přediva a nemohl si ho opatřiti, spřádal len půjčený a od práce dostal plat. Snahou prádelních škol bylo vyrobiti plátna co nejjemnější, aby se mohlo konkurovati výrobkům cizím. Proto se len podroboval nové manipulaci. Nejprve se namáčel a zvláštními noži drhl, aby se odstranilo pazdeří a hrubá vlákna. Potom se sušil a znovu drhl a škrabal. Teprve takto připravený len, jenž se leskem podobal hedvábí, se s kužele spřádal. Mistrné pradleny zhotovily z něho tak jemné předivo, že bylo možno čtyři přadénka, tvořící jednu štůčku, snadno prstenem protáhnouti. Z takového přediva se pak pracovala nejjemnější batistová plátna v šíři 7/4 ní, t. j. 105 cm, v houštce 155 pramenů, t. j. 6200 nití po osnově. Tyto husté látky pracoval zde výtečný mistr Lichý. Denně utkal jeden nebo 5/4 lokte. Od jedné kopy obdržel 60 zlatých šajnu. Spolek však nepečoval jen o udržení ústavu, nýbrž staral se též o zužitkování a odbyt vyrobené příze. Prodával ji, dával domácím tkalcům k zpracování a hotové véby nebo kapesníky na účet spolku prodával. Jemná vybílená plátna se dodávala hlavně na kostelní roucha. Děkan Rojek je zasílal i biskupům a pražskému arcibiskupovi, ba podle ústního podání je dal darem i samému papeži. První štůčku plátna si koupil majitel panství kníže Frant. Dietrichštejn; vybílena byla na novém přírodním bělidle, které téhož roku 1846 založil dole u řeky Antonín Hartman. Někteří členové spolku činili i různé pokusy s pěstováním a úpravou lnu, na př. močením ve vodě podle belgické methody a j. A všecko to zašlo již po několika málo letech - jaká desilluse! Bavlna nezadržitelně pronikala, nadšenci marně snili o rozkvětu českého plátenictví a návratu zlatého věku do našich horských chat. Mnoho k tomu přispěla i stále víc a více pronikající strojní výroba, s níž bavlna kráčela ruku v ruce, přástky přestávaly, umlkly písně a pohádky, ztichlé kolovraty se stěhovaly na půdu mezi staré haraburdí, idylla končí. A tenhle přechod naši tkalci zaplatili krušnými dobami, nedostatkem i bídou, zejména tam, kde s přizpůsobením novým poměrům se dlouho otálelo. "Stalo se v letech 1879 a 1880", píše v městské kronice Jan Klos, "kdy tkalcovina nešla a ubozí lidé vydělali málo - 1'20 zl. od kusu - nebo nic,že nastal mezi nimi veliký nedostatek potřeb životních, ano i hlad. Vařili pouhé brambory, nějakou polévku a pekli z otrubu placky; někde ani toho nebylo. Chléb na stůl nepřišel. V některých lepších chalupách horských dědin pekli chléb z mouky ovesné a vikvové; byl modrý, krutý na okus. K umírnění bídy těch ubožáků poskytnuta pomoc státní i soukromá. Aby se lidu bez práce jsoucímu zjednal výdělek, dal politický úřad zdejší z části peněžitých podpor stavěti obecní cestu a most přes potok z Rezecké ulice panským lesem do Rezku. Lidí se sešlo na práci z města i osad horských hojně. Ale brzy se vyskytli mezi nimi nespokojenci, kteří pracovati nechtěli, řkouce: "Císař pán nám poslal peníze, aby se nám rozdaly a nikoli, abychom si jich vydělali". Byli ale ostatními umlčeni.(V Novém Městě bylo té doby asi 39 domácích tkalců, hlavně na obou předměstích.) Průmysl lnářský se vyvinul z domácké výroby celkem dosti pozdě, neboť strojní spřádání dlouhovlákného a naprosto nepružného lněného vlákna dlouho působilo značné obtíže. Teprve r. 1810 přišel Francouz Philippe de Girand na myšlenku máčeti len při do-přádání v teplé vodě a sestavil uspokojivě pracující stroje. Po pádu francouzského císařství byl povolán do Rakouska, setrval tu až do roku 1826 a zakládal prádelny lnu v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Poněvadž však mechanické tkaní lněných látek působilo potíže, dlouho se udržovalo tkaní ruční a namnoze se drží podnes. Mimo to len špatně snáší účinky moderních pracích a bílících prostředků, neboť i nepatrný zbytek chloru může časem poškoditi lněnou látku tak, že se rozpadne.(Fr. Bajer: Průmysl textilní. Českoslov. vlastivěda, IX.) Ostatně za takových okolností podléhá účinkům chloru i bavlna. Dříve než pronikl mechanický stav do Orlických hor, nositelem výroby byl ruční tkadlec, pracující pro obchodníky a vydavače. Oni to byli, kteří razili tkanému zboží cestu do světa a způsobovali, že v jejich kraji zavládal časem i poměrný blahobyt. V té době se vyšinulo v Orlických horách několik firem, těšících se světové pověsti, jak jsme ukázali již dříve. Jejich zakladatelé pocházeli většinou z prostých tkalcovských rodin. K obchodu je vedla jejich vrozená podnikavost, z části též cizí příklad. Bohužel již následující generace nedovedla pochopiti revoluční převrat, který způsobila bavlna a strojová výroba, nedovedla se mu přizpůsobiti a včleniti se s úspěchem do nových poměrů a tak sama podkopala mocnou základnu, která byla budoucímu českému velkoprůmyslu položena jejich otci. Tak se český manufaktorista až na malé výjimky nestal samostatně vyrábějícím podnikatelem, přenechav volné pole podnikatelům nečeským. Teprve když přechod ke kapitalistní výrobě byl již téměř dokonán a poměry pracovní i odbytové se podstatně změnily, překonán byl tradiční český konser-vatismus a z řad našich domácích a řemeslných tkalců, barvířů, tiskařů a vydavačů začaly nám vyrůstati první moderní průmyslníci. (Jako tovární podnik strojové výroby založena byla firma Josef Bartoň a synové v Bražci r. 1884 (prádelna ve Starém Městě r. 1905), Ladislav Bartoň v České Skalici 1892, Antonín Bednář ve Vamberce 1882, A. Čerych a synové v Jaroměř-Josefově 1897, Edvard Doctor v Náchodě 1881, Glass a Bondy v Novém Městě 1887, Jan Hernych a syn v Ústí n. Orl. 1875, Adolf Jandera v Ústí n. Orl. 1894, Frant. Janoušek v Bystrém 1905, Josef Jehnička v Chocni 1895, S. Katzau v Babí u Ná-choda 1864 (prádelna lnu; prádelna bavlny 1880), Antonín Klazar ve Dvoře Kr. 1879, Adolf Klikar v Nízkém Dřevící 1888, Kybal a Stehlík v Novém Městě 1894, Josef Kučera v Ústí n. Orl. 1896, Vilém Pelly v Polici 1896, Ferd. Přibyl v Krčíně 1892, J. Sehnoutka v Černožicích 1893 (prádelna 1907), Jos. Sochor ve Dvoře Králové 1904, F. J. Stejskal v Červ. Kostelci 1907, B. Spiegler a synové v Hronově 1879, Josef Suchánek v Novém Hrádku, Josef Tošovský v Novém Hrádku 1901, Otto Moravec v Úpici (prádelna lnu) 1888, Oberlanderova Hronovská prádelna bavlny, a. s., 1889, J. Mauthner v Náchodě 1881.) Právě tak tomu bylo na příklad se soukenictvím na Rychnovsku. Rychnov bylo staré soukenické město. Po několik set let nebylo v něm domku, kde by se nevyráběla sukna. Ještě před 100 lety bylo na Rychnovsku přes 700 mistrů soukenických. Přadláci a soukeničtí tkalci putovali s prádlem z hor do Rychnova, jako dnes nosí tkalci bavlněnou přízi. A všechno to zaniklo, neboť rychnovští soukeníci nedovedli včas přejíti od ruční výroby k strojové; zatím co v Liberci (Reichenberg), Brně a Humpolci soukenictví zkvétalo, v Rychnově vůčihledě chřadlo a dnes patří kdysi "soukenický Rychnov" už minulosti. Na přechodu obou těchto dob žil v Novém Městě Jan Fric, současník výše jmenovaného Antonína Hartmana. Historie jeho závodu je kusem historie textilnictví u nás. Proto se o něm zmíníme podrobněji. Fric se narodil r. 1791, tkalcovství se vyučil u nejdovednějšího tehdy tkalce Jana Venclíka z čís. 93 b, načež se odebral do světa na zkušenou jako tkalcovský tovaryš. Došel až do Vídně a pobyl tam 4% roku. Tam se naučil tkáti některé nové látky, zvláště barchety, mušelíny a šátky, zvané Pfeffertiichel. Po čtyřech letech dostal od vídeňského cechu fedrovní list a vrátiv se domů založil si samostatnou živnost. Pracoval doma u rodičů v č. 65 b za jediným stavem, kupoval lněnou přízi a hotové výrobky prodával na drobno ("loktoval"). Když to však málo vynášelo, zejména čínovatina a taženina, a trvalejšího výdělku nebylo, začal voziti výrobky na známý mu trh do Vídně (Wien) a jeho odběrateli se stali jeho bývalí mistři. Od nich si přivezl 15 ručních stavů nové soustavy, (byly o třech vratidlech a vyšší stavby) - které mu darovali jeho obchodní přátelé, dal je svým dobrým tkalcům, aby mu na nich vyráběli nové druhy tkanin, jako atlasy, piky, grádle, ručníky, ubrusy a pod., sám pak pracoval hedvábné šály podle vídeňského vzoru a nejoblíbenější tehdy tkaninu, piky, protkávanou hedvábím. Užívalo se jí na vesty. Kupoval též lněnou přízi strojní, t. zv. mašinku, přiváženou z Anglie a Belgie. Ta byla tehdáž velikou zvláštností a užívalo se jí na osnovy jemných druhů zboží, kdežto na útek bylo bráno hrubší předivo "lidské", kupované od přezáků nebo na trhu. Pro potřebu místních obchodníků dával pracovati plátna hrubá, pro barvíře i jemná. Podnik se vzmáhal, výroba se rozšiřovala, bylo třeba hledat nových odbytišť. Velkou překážkou obchodu byly tehdy špatné dopravní prostředky, špatné cesty, různá měna i hodnota peněz, měr i vah. Tehdy nebylo informační služby a pošta z Náchoda sem docházela jen dvakrát za týden. Po příkladu jiných kupců zajížděl Fric na fasuňkovém voze se svým zbožím do ciziny, zejména na trhy do Brna, do Vídně (Wien) i do Budapešti. Taková cesta trvala vždy 4-6 neděl. Když bavlněné zboží začalo docházeti stále větší obliby a odbyt lněných látek stále víc a více vázl, utrpěl i Fric těžké ztráty. Proto včas obrátil k bavlně. Stalo se to tak: Továrník Fr. Baleár v Kounicích na Moravě hledal faktora pro výrobu bavlněných kartounů mollinosů pro svou barvírnu. Vojtěch Voborník, strýc Jana Frice, aktuár na dietrichštejnském panství na Moravě, mu doporučil svého synovce. Fric nabídku přijal, výrobu na vlastní účet zastavil a hotovil zboží ze svěřeného přediva. Bylo však nutno, aby stále docházel ke svým tkalcům na Borovou, Nový Hrádek, do České Čermné, do Sněžného, do Tisu i jinam, práci na stavech jim řídil a radil, jak nové dílo, bavlnu, připravovati, snovati, soukati, škrobiti a klížiti. Tak byl Jan Fric v naší krajině první, jenž přešel od lnu k bavlně. Předivo přivážel z Moravy forman každých 14 dní a hotové zboží zase odvážel. Poněvadž tehdy dovezeného přediva bylo jen omezené množství, byl, jak vzpomíná v rodinné kronice syn Jana Frice, Julius, každých 14 dní shon, neboť shromáždění tkalci, jichž přišlo vždy na 100 i více, prosili o práci, žadonili, neboť se na každého nedostalo. R. 1866 se stalo, že celý náklad bavlněné příze, kterou vezl Fricovi z Kounic forman Špaček ze Studnic, u Nového Hradce Králové neopatrností formanovou shořel, takže stěží byli zachráněni koně. Bylo to 5 tisíc liber příze a škoda 12 tisíc zlatých byla na tehdejší dobu ohromná. Cele ji splatil teprve syn Julius. Jan Frič zemřel v listopadu 1869 na zápal plic, který si přivodil nachlazením při zkoušce na divadelní představení. Bylo mu 78 let. Jeho obchod se nalézal nejprve v domě čís. 16A, odkud měl první manželku, potom ve 20A. Se svými tkalci žil Frič v přátelském poměru a všichni mu říkali "pantatínku". Po jeho smrti ujal se závodu jeho syn: Julius Frič st. S jeho jménem je spiata druhá vývojová etapa našeho tkalcovství. Julius Frič zatoužil pracovati pro sebe. Poněvadž se v tkalcovině nevyznal - byl původně určen k jinému povolání a již byl delší dobu účetním u firmy J. V. Novák v Praze - šel do učení ke starému tkalci Václ. Davidovi, jenž bydlil v poustevně u Rezecké kapličky a byl široko daleko znám jako nejzručnější tkadlec v okolí. Ostatní tkalci chodili k němu na radu, ba i do stavení si ho zvali, aby jim dílo řídil. Tam tkal Fric dvoupodnížkové plátno, čtyřpodnížkové kepry a švonapaje, pětipodnížkový atlas, osmipodnížkové grádle a šňůrkované piqué. Tam se učil Frič 2 roky. Potom si postavil v domě č. 20 a na náměstí 8 ručních stavů, na nichž pracoval barchety, oxfordy a kepry. Později si koupil ve Vídni (Wien) dva Jaquardovy stavy a pracoval na nich damaškové grádly a ručníky. Pro tuto novou výrobu si najal velkou místnost (bývalý taneční sál) v domě č. 86 c u Studyneckého mostu. Ten dům býval kdysi lázní a hospodou. K této práci povolal tkalce Jana Hráčka z Hronova ještě s jedním tovaryšem, kteří pracovali lněné damaškové grádly, bělopřezné ručníky a barevné látky šatové. Tyto první tovary, ač méně úhledné, ale dobré jakosti, našly hojného odbytu a pak se pracovaly stále. Nyní se Fric faktorství pro Balcara již vzdal a dluh za shořelou bavlnu doplatil. Pro přízi, pokud ji nekupoval v nejbližším okolí, si dojížděl na nádraží do Č. Skalice, poněvadž dráhy Choceň-Broumov (Braunau) do r. 1875 ještě nebylo. Později se Frič pokoušel vyráběti také barevné pruhované nebo přetkávané zboží, ale šlo to špatně, protože přechod od zboží režného k pestrobarevnému činil zvláště starším tkalcům nepřekonatelné obtíže. (Bavlněné zboží začalo se na Novoměstsku pracovati teprve po válce r. 1866, a to nejprve hladké kartouny, které se pak barvily a po případě i tiskly, a teprve asi v letech 70tých se dělaly první zkoušky se snováním dvojbarevných vzorů, na příklad 10 nití bílené a 10 nití červené bavlny, tedy vzory úplně jednoduché. Tomuto snování se museli tkalci teprve učiti a byla to taková vzácnost, že se tkalci z celé obce chodili na tyto pruhy dívat. Dnes je ruční tkalcovina tak vyspělá, že každý tkadlec dovede sám vypočítati a nasnovati i nejširší a nejpestřejší vzor.) Mnoho zboží se pokazilo. Aby seznal, co a jak se pracuje jinde, prošel všechna průmyslová střediska od Náchoda až po Varnsdorf a navštívil všechny tehdejší výstavy u nás i v sousedním Německu. Potom začal vyráběti ty druhy, které se v našem kraji dosud nevyráběly, na př. barevné grisety, široké jemnonitěné nankinky a pestrobarevné zefíry. Tkalci se znova museli učit. Počátky byly těžké, ale šlo to. Následovala ovšem starost o odbyt, ale to již nešlo tak hladce. S počátku byl jen drobný prodej místnímu a okolnímu obyvatelstvu, ale zákazníků přibývalo a vzdálení si dávali zasílati zboží i vzorky poštou A tak se za nějaký čas vyvinul nový druh obchodu, jemuž se později dalo jméno "zasilatelství". Julius Fric byl první, který tento způsob u nás zavedl. R. 1884 vydal svůj první, třeba neúplný vzorní k. R. 1891 zúčastnil se aktivně i jubilejní výstavy v Praze a jeho exposice vzbudily pozornost a zájem i samého císaře. Zákazníci žádali však i takové výrobky, které Fric sám nevyráběl a na ručních stavech vyrobiti ani nemohl. Proto byl nucen některé druhy zboží jinde sám nakoupiti. I začal zaměstnávati nejen slušný počet ručních tkalců, ale i stále víc a více těch, kteří měli v horách železné mechanické stavy na pohonnou sílu vodní. Ale to zase je již jiná, další kapitola. Julius Frič zemřel r. 1922 a jeho závod vede dále jeho syn Julius Frič ml., a to ve vlastním domě č. 11B, kamž se roku 1911 firma přestěhovala. Zatím přišla léta osmdesátá, která znamenají druhý revoluční převrat v textilní výrobě. Zvítězivší bavlna téměř nadobro zatlačila len a do našeho kraje vítězný pochod slaví mechanický železný stav. Vznikají podniky tovární a s nimi vyrůstají v okolních městech průmyslová střediska a Náchod, Hronov, Úpice, Dvůr Král. kvapem mění svou tvář. Zakouří první vysoký tovární komín do čistého horského vzduchu, se strání dolů k městu pospíchají z rána zástupy dělníků, v horských chalupách stav za stavem umlká. A přec není a nebylo trpělivějšího, svědomitějšího, pilnějšího a nenáročnějšího pracovníka nad domácího tkalce. Pracoval od noci do noci po celý rok. Od zhotovení 100 m 56ního kanafasu 80 cm širokého měl před válkou 9 K, od 100 m 60ního zefíru s proužky 11K. Dobře tomu, který měl ke své živnosti i kousek pole. Kdo měl pole více, pracoval za stavem jen v zimě; od jara do podzimu si hleděl polní práce. Ale byly i případy, a četné, že i sedláci v horských obcích po skončených polních pracích postavili si do světnice stav nebo dva a pracovali za nimi po celou zimu i s čeládkou. Bývalo, že každý kraj ručních tkalců měl svůj vlastní druh zboží. Tak na příklad na Jilemnicku se pracovaly většinou celoplátěné veby, kapesníky a vůbec jemnější lněné zboží, na Starkovsku (Starkstadt) celoplátěné damaškové zboží, na Policku silnonitná plátna režná i bělopřezná a zboží slamníkové atd. Zajímavé v našem kraji je, že jednotlivé obce a rodiny pracují několik desítiletí stále jeden a týž druh zboží, na nějž se jaksi specialisovaly a v němž se tak zapracovaly, že jiný tkadlec by to tak dobře již nedokázal. Tak před válkou nikde nedovedli udělat takový 120 cm široký kanafas s mokrým tkaním škrob. jako v Ohnišově. Každý faktor nebo vydavač měl stálé své tkalce, tak jako každý tkadlec měl stálého svého zaměstnavatele. Někteří tkalci pracovali témuž vydavači až 40 let i více, tvoříce s ním jaksi jednu rodinu. Viz případ Fricův! Málo bylo těch, kteří přebíhali. Byli to zpravidla lidé méně dovední nebo méně dbalí, kteří pracujíce pro více vydavačů, chtěli se takto zabezpečiti pro případ vypovězení u některého z nich. Před Štědrým dnem se pracovalo vždy o překot dnem i nocí, zejména na Dlouhou noc, aby dílo bylo před vánoci hotovo. Na Štědrý den odnášeli je všichni tkalci svému vydavači, přáli mu i celé jeho rodině šťastných a veselých svátků a dostávali nadílkou po vánočce nebo i po peněžité částce "k Ježíšku". Do Nového Města chodili dříve tkalci z celých Orlických hor, v zimě, v létě, za každého počasí, s kusem na zádech třeba i tři hodiny cesty i více, jako z Polomu, Sedloňova (Sattel), Plašme, Borové a j., a nazpět si odnášeli novou bavlnu k zpracování a zaslouženou mzdu. A byla to mzda opravdu zasloužená. Považme, že ke zhotovení 100 m zefíru o 60 pramenech musel oškrobiti a sesoukati 350 štěníků osnovy po 730 m délky, celkem tedy 255.500 m při hustotě tkaniva 27 nití na l cm a na tkaní 320 šteníčků v délce 233.600 m. Při tkaní stometrového kusu musil udělati 270.000 prošlupů čili tolikrát musel šlápnouti nohou a tolikrát prohoditi člunek rukou. Počítáte, kolik by to bylo kroků a kam asi by za tu dobu ušel? Jedinou jaksi mimořádnou odměnou ručnímu tkalci je, že mu při celoroční práci přece něco bavlny zbude a z této úspory si obyčejně na jaře utká vlastní kus látky, řečené "zbytek", který může zpeněžiti pro sebe. S příchodem mechanického stavu začalo se měniti i Nové Město. Nastalo to na konci let osmdesátých. R. 1888 spojili se dva faktoři, Leopold Glass a Jindřich Bondy (viz tam), najali si polovici nepoužívané rolnické škro-bárny za nádražím, postavili si v ní 40 mechanických stavů a začali vyráběti totéž zboží, jaké až dosud dávali dělati svým ručním tkalcům na horách kolem Bystrého, které si stejně dál ponechali a zaměstnávali. (Druhou polovici měla fa Lewithova a vyráběla na ručních stavech šály a šátky). R. 1890 rozšířili závod o dalších 40 stavů a r. 1894 si postavili vlastní tovární budovu č. 161B, do níž všechny stroje ze škrobárny přestěhovali a přikoupili 140 stavů nových. R. 1893 vydavač Vincenc Baleár zřídil si tkalcovnu o 80 stavech v nové, k tomu postavené budově čís. 158 b. Později se stal jejím majitelem Josef Stehlík (viz tam). V Krčíně Ferdinand Přibyl, faktor a vydavač v Bystrém, postavil si roku 1892 mechanickou tkalcovnu o 200 stavech (viz tam), zaměstnávaje mimo to přes 200 ručních tkalců domácích. Všem třem podnikům se dařilo velmi dobře, takže byly postupně stále rozšiřovány a doplňovány nejen o stavy, ale i o barevny, bělidla a úpravny. Pro textilie byla tu veliká odbytiště - celé Rakousko-Uhersko, Rusko, Itálie, Balkán, Orient, severní Afrika, ba i Amerika - a surovina byla poměrně velmi laciná, ač její cena měla někdy velmi značné výkyvy, takže při jejím nákupu bylo třeba nemalé opatrnosti a prozíravosti. Stačil jeden nešťastný nákup nebo dva a firma se na dlouho zamotala do tísně. Avšak ani stará škrobárna nezůstala na dlouho opuštěna. Brzo si ji k stejnému účelu pronajali Polák a Metzel, po nich Josef Mandler, pak firma Winternitz a Reich z Vídně. Posledním nájemcem byl Jan Folbrecht, jenž si zde po válce r. 1919 společně s Ferdinandem Přibylem ze Slaného zřídil mechanickou tkalcovnu o 119 stavech. Po smrti Folbrechtově r. 1936 - Přibyl již dříve ze společnosti vystoupil - továrna zanikla, stavy byly rozprodány a jejich píseň Umlkla v této budově navždy, neboť r. 1937 byla prodána hospodářskému družstvu v České Skalici, které si v ní zřídilo obilní skladiště. Avšak i vydavačům, faktorům a zasilatelským podnikům se dařilo dobře a rychle jich přibývalo. Tak zřídil si zde svůj tkalcovský podnik r. 1900 Jaroslav Tomek, r. 1910 Karel Králíček, r. 1912 Antonín Nyklíček, Zikmund Kohn, Ludvík Müller a j. v., a cizí podniky zřizovaly zde své faktorie a filiálky, na př. firma Altschulova. V letech devadesátých minulého století začal mechanický stav pronikati k potůčkům a říčkám našeho orlického podhůří. Malí horští mlynáři už tenkrát těžko konkurovali s velkými mlýny a s lítostí pozorovali upadající svoji živnost i zkvétající výrobu textilní. Nejeden z nich svůj mlýn nadobro zastavil a věnoval se více rolničení. Je přirozeno, že mnozí uvažovali o tom, jak využíti zahálející vodní síly a rozhodli se zapřáhnouti ji do prosperujícího mechanického stavu. Zajímavé při tom je, že mechanickému stavu železnému pomáhal raziti cestu do hor starší jeho bratr, stav dřevěný. Bylo to tak: Bysterský tkadlec-mudrlant, Frant. Světlík, viděl v Krčíně u Přibylů mechanické stavy železné, poznal všecky jejich výhody a jednou večer překvapil rodinu tím, že si do sednice přinesl silnou dřevěnou fošnu, starý brus, staré hasičské hadice a popruhy, a s bratrem Josefem, jenž se dobře vyznal v práci se dřevem, se dal do práce. Za nějaký čas odnášeli v pytli hromadu divných věcí do Mizerova mlýna č. d. 85 v Dolech a brzy tam stál mechanický stav, celý dřevěný, z fošny byla kola, z hadic a popruhů hnací řemeny, ze starého brusu setrvačník a hnací silou - mlýnský potok. Dali na stav, zapiali člunek, spustili - a šlo to. Dovedete si představiti tu radost? Později byl vyroben jiný stav, kola, setrvačník a srdíčko, nahrazeny železnými. Světlík byl člověk neučený, do školy téměř nechodil, číst a psát ho naučil po večerech a v nedělní škole kazatel svobodné reformované církve Josef Poul a jiný bývalý kazatel téže náboženské obce, Ing. Kostomlatský, mu udělal propočty a nákresy na o-zubená kola. Když Mizerův mlýn r. 1900 vyhořel, Fr. Světlík si jej koupil a zařídil vněm řádnou mech. tkalcovnu (dnes má 12 stavů), ale r. 1906 odešel se svým bratrem Josefem a jeho rodinou do Ameriky, kdež setrval až do smrti. Bratrova rodina se po světové válce vrátila zpět do vlasti. Mechanických tkalcoven na vodní pohon v orlickém podhůří rychle přibývalo a byly nestejně veliké. Někde byl stav jen jeden, jinde čtyřicet i více. Pro krátkost času nemohu posloužiti údaji zaručeně přesnými, ale pro celkový obraz laskavým čtenářům snad postačí, uvedu-li, že dnes v r. 1939 jest zavěšeno: a) na Zlatém potoce 29 mechanických tkalcoven, b) na Olešence 14, c) na Hlukském potoce 7, d) na Dobřanském potůčku 3, e) na Janovském 2 f) na Bohdašínském 2, celkem 56 tkalcoven s 912 mech. stavy. Z nich mají stavů: ad a: v Sedloňově Tylš 16, ve Sněžném Syrovátko 30, Čtvrtečka 4; v Dobřanech Hartman 8, Duntar 14, Obst 16; v Bystrém Mádr 30, Hejzlar 6, Hejzlar 32, Poul 8, Světlík 12, Schneider 6, Langr 8; v Nedvězí Smrček 10, Čtvrtečka 18, Kočnar 8, Hejzlar 12; v Kounově Andrš 8, Hartman 40, Grulich 8; v Žákovci Smola 8, Hejzlar 30, Šrámek 2, Kočnar 6, Fireš 4, Šritr 12; na Dobrém Krejčí 40, Světlík 12; v Cháborech Cimr 16; ad b): v Dlouhém-Rzech Kňourek 22, Vymetálek 4, Falta 2, Vondřejc 2, Smrček 25, Čtvrtečka 12, Suchánek 24 (Čížkův mlýn) a 30 (Vondřejcův mlýn); v Tisu Suchánek 50 (Hejdův mlýn); v Novém Hrádku Suchánek 50 (panský mlýn), Lepš 30 (šmalcovna), Dyntar 4, Tošovský a Klausner 60, Hejda 30; ad c): v Hlukách Tencar 12, Šritr 12, Štencl 15; v Rozkoši Kárník 20, Drtina 30, Hartvich 12, Hejzlar 10; ad d) : v Dobřanech Pavlíček 2, Cinká 2, Vach-ková 4; ad e) : v Ohnišově Hartman 8 a 8; ad f) : v Slavoňově Rynda 4 a v Nov. Městě Štauda 4. Většina těchto závodů pracuje ve mzdě pro vydavače a faktory, velké ovšem pracují samostatně pro sebe. Přišla světová válka, která brzy na dlouhá čtyři léta veškerou textilní výrobu téměř nadobro zastavila. Dělník dostával podporu, podnikatel se chytal, čeho mohl, co všecko se tenkrát v našich továrnách nevyrábělo! Když se válka chýlila ke konci, nebylo možno v našem kraji dostat žádného zboží a polští obchodníci nabízeli za metr obyčejného 80 cm širokého kanafasu nebo zefíru až 54K i více. Kdežto před válkou byl zboží nadbytek, nyní byly sklady docela prázdné. Příležitost sváděla k tomu, že se obchodu i výroby chytli lidé pochybných vlastností, kteří přišli ke zboží nejrůznějším způsobem, začali pokoutně vyrábět i prodávat a brzy se rozpoutala hotová podnikatelská i obchodní džungle. Ty doby jsou ještě v čerstvé paměti, i to, že si někteří z těchto nenadálých zbohatlíků ve své zpupnosti stovkami a tisícovkami zapalovali cigarety; většina z nich je dnes v propadlišti. Po skončení světové války stáli naši textilníci před zcela změněnými poměry a novými problémy ne tak výrobními, jako obchodními. Dosavadní odbytiště byla téměř všecka ztracena, ceny surovin stouply až do závratné výše. Kdežto před válkou stála jedna anglická libra režné svazkové bavlny dvacítky 27-5 krejcaru (v lednu 1899 byla bavlna nejlacinější), takže celý svazek, t. j. 10 angl. liber stál 2 zl. 75 kr., naproti tomu r. 1920 stál l kg svazkové bavlny dvacítky 170 Kč, takže svazek 10 liber přišel na 765 Kč; v jednotlivých případech se zaplatilo až 200 Kč za l kg. Poněvadž veškeré zásoby látek byly v domácnostech zcela vyčerpány, objevila se tu znamenitá příležitost pro drobné textilní podniky a vydavače uspokojovati a nasycovati domácí konsum, jenž je, jak se říká, hned u ruky a tak vidíme, že hned po válce vznikají nové podniky výrobní (v Novém Městě Jan Folbrecht 1919, Josef Cohorna 1920, Josef Slavík a Fr. Nechutný 1921, později Bohumil Ducháč 1927), některé dosavadní ruční tkalcovny se zařizují na výrobu tovární (Ant. Bernatzký, máj. Antonín Nyklíček 1920, Karel Králíček 1919). Vznikají i nové firmy vydavatelské a zasilatelské (Václav Mach 1919, Antonín Holubec 1920 a j.). Textilní průmysl i obchod začal se zahraničně nově orientovati, hledati nová odbytiště a zápasiti s novou konkurencí, avšak poměry byly svrchovaně obtížné. Velikou tíhou byla vysoká úroková míra (12-14%), vysoké daně, valutami poměry, snaha po soběstačnosti v okolních státech, stížení vývozu, "zamrzání" pohledávek v cizině, stále se množící insolvence a s tím spojené těžké finanční ztráty a j. v. Přetěžkou ránu způsobil i náhlý pokles ceny bavlny státem draho nakoupené a podnikům vnucené. Stalo se, že za l kg bavlny se zaplatilo 41 Kč, ale ještě dříve, než mohla býti zpracována, klesla její cena na 18 Kč. Přímý následek toho byl, že mnohý podnik se finančně zapotácel a nejeden se z té rány již neprodral. Některý padl hned, jiný smetla hospodářská krise let třicátých. Tak u nás zanikly dva největší závody, fa Vlád. Stehlík r. 1933 a fa Glass a Bondy 1938, z menších fa Jan Folbrecht 1936. Všeobecná bída dolehla však i na menší podniky, mezi jiným také tím, že velké závody, nemohouce nalézti pro své zboží dostatečného odbytu za hranicemi, vrhaly se na domácí trh a tím ceny konkurenčně stlačovaly. Pres to však pronikání mechanického stavu pokračovalo a nových podniků stále přibývalo. Příčinou byla soustavná elektrisace venkova, kterou zvláště po válce usilovněji se jala prováděti východočeská elektrárna. Mnohý ruční tkadlec, maje k disposici elektrický proud, koupil si jeden nebo i několik mechanických stavů, které některá továrna buď jako zastaralé vyřadila nebo následkem zmenšené výroby nepotřebovala, zřídil si mechanickou tkalcovnu a pracoval méně pro sebe, většinou pro faktora nebo vydavače ve mzdě. Někteří z těchto podnikatelů použili benzinového motoru, mnozí z nich však pohonnou sílu kombinovali, vodu, elektrický proud i benzin. A těchto podniků stále přibývá. V přítomné době jest v našem okolí mechanických stavů na naftový nebo elektrický pohon celkem 195, z nichž mají ve Sněžném Kárník 2, Šotolová 2, Grym 2, Remeš 2, Andrš 4, Jáchym 2, Šotola 2, Čtvrtečka 12, Novák 2, Čtvrtečka 2 a 2, Drašnar 2, Světlík 2; v Bystrém Ptáček 1, Remeš 2, Mach 2, Hrnčíř 2, Čtvrtečka 2, Mach 4; v Ohnišově Kárník 8; ve Slavoňově Remeš 1, Kárník 2; v Mezilesí Mazáč 2, Kalanda 1, Holý 1, Suchánek (Bidlo) 2; v Krahulci Makovec 4, Vondřejc 2; v Novém Hrádku Suchánek 40, Sychrovský 30, Novotný 1; na Sendraži Holý 1, Šotola 1; v Novém Městě Cohorna 7, Nechutný 14, Ducháč 9; v Krčíně Slavík 18. A tak dřevěnému ručnímu stavu v našich horách odzvánějí, jeden za druhým mizí z chaloupek, mladší lidé se ruční tkalcovině již neučí a příštím pokolením jen v museích uchované památky budou vyprávěti, jak bylo a jak se žilo do nedávná a dnes. Že v Novém Městě nad Metují i soukenictví stálo vždy na vysokém stupni, o tom nalézáme v archivních pramenech četné doklady. Tak r. 1767 páni cechmistři, přijímajíce nového tovaryše Jana Cihláře, praví: "My cechmistři a starší i celý počestný cech soukenický v království českém v dílu králo-hradeckém v Novém Městě Hradišti nad Methují známo činíme tímto listem naším otevřeným vůbec přede všemi a zvláště tu, když náležitě před nás předstoupila počestná vdova po nebožtíku Janu Cihlářovi" atd. Podepsáni Karel Frant. Dydakt, starší cech-mistr, Franz Tomek, druhý cechmistr, Václav Michal Dydakt, starší a Jan Tomek, starší. Nejstarší listinou však jest pergamen z r. 1513, jímž Jan Černčický z Kácova potvrzuje zdejším soukeníkům jejich cechovní řád. R. 1614 ukládá si novoměstský cech pečlivě jinou zajímavou listinu, totiž vidimus majestátu císaře Matyáše II., jímž se potvrzují soukeníkům v království českém práva, udělená jim císařem Ferdinandem I. r. 1545 a 1558. Ještě r. 1852, když byla sestavována statistika pro obchodní komoru, bylo v Novém Městě napočítáno 17 soukeníků a seznam jest sestaven podle cechů. Avšak již r. 1853 při volbě cechmistra netvoří soukeníci samostatný cech, nýbrž jsou zařazeni do cechu "rozličného". V těchto volbách zastupovali soukeníky Josef Tomek a Josef Černý, tkalce Josef Tomek a Jan Zákravský, barvíře Jakub Tláskal a Ant. Kabátník. R. 1860 se připomíná soukeník už jen jeden. Soukenický rám potřeboval mnoho místa. Býval pod městskými hradbami na Horském předměstí. V archivních listinách zn. 37/11 z r. 1820 se nalézá stížnost Václava Voborníka na souseda Jana Tomka, "že mně za pravé vlastnictví připsané ono místo hned u Horské brány pod šancí ležící, které od předků k postavení rámu pro sukna koupeno bylo a také na témž místě mně patřící rám stojí: nyní ale skrze nepravé lámání kamene" atd. Avšak soukenické rámy byly i jinde, jak se někteří starší lidé dosud pamatují. Důležitou věcí v soukenické výrobě byla valcha. Stávala vždy u řeky a často měnívala své místo. Nejstarší byla při Novém mlýně čp. 58/c; kdy zanikla, není známo. R. 1631 si postavil jirchář Melichar Hofman valchu při potoce Klopotovském (nyní čp. 26C) pro potřebu svou i soukeníků. O té viz více v Klosových pamětech, str. 34. V 18. století novoměměstští soukeníci jezdili na valchu do Krčína. R. 1859 Ant. Hartman postavil si valchu při svém bělidle č. 60C. Dnešní pokolení posud si může učiniti představu o práci za ručním stavem z vlastního názoru; jak bývalo kdysi na valše, dovídáme se už jen z knih a dočítáme se v Martinkově románu "Stavy rachotí", vyšlém právě letos. V době rozkvětu soukenického řemesla se cesta k valše skutečně netrhla. Vozily se tam na trakaři "postavy" a putny s močí a zpět válená sukna. Valchař měl plno práce s dohledem na šalandě, kde přijímal nové postavy a označoval je jmény nebo znaky a zapisoval do knihy. Ze šalandy se šlo do valchy, kde byly "huňky", v nich byly postavy a do těch bila kladiva, čtyřboké dřevěné hranoly as 60 cm vysoké a o straně základny 20 - 30 cm. Do "huněk" se lila moč, postav byl namydlen. V tom pěnění tkáň postavu nabobtnala, válením nabyl postav tuhosti a stejnosti. Kladiva byla uváděna v činnost vodním pohonem. Když valchář zjistil, že postav je zválen jak do šířky, tak i do délky, což trvalo dva dny, válel jej pak v čisté vodě, aby z něho odstranil zápach po moči. Když byl sražen, musel jej mistr natahovat na rámu do délky i do šířky, aby nebyl zkrácen. Valchář byl pod přísahou, kterou skládal v cechovním shromáždění, že bude spravedlivě váleti a nenadržovati žádnému, ani cechmistrům. Na valchářské šalandě bylo veselo a živo, jako veselo a živo bývalo v šalandách starých českých mlýnů. A všechno to dnes patří již minulosti, staré valchy zanikly, jako zanikají malé horské mlýny, a s nimi vymřeli i veselí vandrovníci mlynářští a barvířští, jimž pa-tříval kdysi celý svět. Časy se mění. Vyprávěti o technickém pokroku a nových způsobech výroby v průmyslových našich podnicích vymyká se účelu tohoto pojednání. Obraz by však nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o jednom druhu textilní výroby, který i u nás již přes půl století je zaveden, totiž pletařství a stávkařství. Pletařství se vyvinulo z domácí rukodílné práce, jež byla až do konce 16. století jediným způsobem výroby toho druhu. Punčochářský stávek nejprve sestrojil Angličan W. Lee r. 1589 a pletací stroj Američan J. W. Lamb r. 1863. První pletárnu v Novém Městě zřídil Otto Bondy. Podle Hrašova zápisu v městské kronice koupil si r. 1884 od stavitele Josefa Štěpána nový dům na Krajském předměstí č. 134B (dnes městská knihovna) za 8 tisíc zlatých a r. 1887 si na dvoře vystavěl pletárnu, vyráběje punčochy, rukavice, kazajky a podobné pletené zboží buď z vlny nebo z bavlny. Mistra si povolal z Drážďan (Dresden). Roku 1908 ji poháněl parním pohonem a zaměstnával na 60 dělníků. Továrna šla až do světové války, pak její činnost skončila. Druhou mechanickou pletárnu si zde zřídil r. 1898 Josef Piek. Původně měl ruční pletárnu v Olešnici (Gieshiibel), pracuje na šesti a postupně až na čtrnácti kulatých strojích. Vyráběl nejlevnější druhy zboží a. rozesílal je do světa, do všech velkých měst Rakousko-Uherska i za hranice. Nedostatečné spojení se železniční stanicí, zvláště v zimě, kdy doprava bývala přerušena i na mnoho týdnů, ho přimělo, že přeložil svůj podnik do Nového Města, do zděného domu č. 26 a. V té době se objevily v textilní výrobě mechanické stroje, zvláště americké, které ovšem ruční pletařské stroje mnohonásobně předčily. Aby se odolalo konkurenci, nezbylo než zavésti je též. Tím odbyt výrobků znamenitě stoupl a mnoho bylo zasíláno i do Anglie a jejích dominií. Před vypuknutím světové války se pracovalo již na 54 hlavních a 54 pomocných pletacích strojích. Po světové válce byl sice podnik opět uveden do chodu, ale dřívějšího rozsahu již nenabyl. Nakonec připojuji stručný "životopis" všech našich textilních podniků, ať jsou to již závody tovární, mechanické nebo ruční tkalcovny. 1. Fa A. Bernatzký, majitel Antonín Nyklíček, tkalcovna bavlněného, vlněného a hedvábného zboží. V roce 1883 založila zde v domě č. 7 a na náměstí vídeňská firma Winternitz & Reich ruční tkalcovství. Vedoucím faktorem se stal Rudolf Bernatzký, dříve úředník firmy Jakub Piek, tkalcovna a barevna v Náchodě. Adjustací zboží byl pověřen Josef Nyklíček z Úpice. Ruční tkalci pocházeli vesměs z okolních horských obcí a bylo jich 300-400. Vyráběny byly hlavně ka-nafasy, šotyše, šátky na hlavu, oxfordy a zefíry. Bernatzký se oženil s Annou Horákovou, dcerou Daniela Horáka, mydláře z č. 31A. R. 1888 byl obchod přemístěn do domu č. 48C, ale r. 1904 koupila firma od Josefa Mandlera strojní zařízení o 119 mechanických stavech ve škrobárně (č. 126B), budovy najala a začala vyráběti tam. Kanceláře byly v protějším domě č. 189B, náležejícím staviteli Josefu Kuderovi. Počet ručních tkalců byl postupně snížen až na 140. Vedoucím ručního vydavač-ství ustanovil Bernatzký Adolfa Středu z Č. Kostelce, vedoucím mechanické výroby Jana Folbrechta z Nov. Města. Nákup bavlny a prodej hotového zboží byl obstaráván výhradně majiteli firmy ve Vídni. V r. 1908 cena bavlny velice stoupla a brzy nato ceny zboží náhle poklesly. Majitelé firmy nakoupili drahou bavlnu příliš pozdě a náhlým poklesem cen zboží a ztrátami na pohledávkách stali se r. 1910 insolventní. Obchod převzala jako největší věřitelka Diskontní společnost ve Vídni. Již v r. 1903 zavedli majitelé firmy Winternitz & Reich po dohodě s Bernatzkým prodej na největší firmy v Rakousko-Uhersku pod jménem Rudolf Bernatzký; jméno to bylo rodinou propůjčeno i Diskontní společnosti po dobu likvidace, a to pod firmou Bernatzký & Co. R. 1903 přijal Bernatzký do kanceláře Antonína Nyklíčka z Nov. Města n. Met. z č. 37C, jenž postupem času, zejména po smrti svého tchána R. Bernatzkého, dosáhl vedoucího postavení. Roku 1912 z podniku vystoupil, oženil se s dcerou Bernatzkého Annou a zařídil si ruční tkalcovství ve vlastním domě č. 31A pod firmou A. Bernatzký, výroba lněného a bavlněného zboží. Zaměstnával 120 ručních tkalců a dával pracovati i v jiných mzdových mechanických tkalcovnách. Vyráběl hlavně šotyše, šátky na hlavu, zefíry a oxfordy. Za světové války pro naprostý nedostatek bavlny pracoval tkaniny z papíru, svým ručním tkalcům opatřil zaměstnání výrobou dřevěných krabiček pro lékárny. V r. 1916 koupil od bratří Albína a Františka Stáry v Nov. Městě nedostavěnou mechanickou tkalcovnu o 14 stavech, kterou válka a vojenská povinnost znemožnila oběma bratrům dokončiti, doplnil strojní zařízení na 60 stavů s příslušenstvím, ale - práce nebylo. Byly tedy zatím vyráběny pro vojsko rohože ze slámy, dřevité vlny a později z kapradí. Po skončení světové války v druhé polovici r. 1919 podařilo se prostřednictvím Ferd. Přibyla ml. koupiti vagón bavlny z Itálie společně pro Jul. Frice a Jar. Tomka a opět započato s výrobou bavlněného zboží. Mimo letní zboží byly vyráběny flanely a flanelové šátky na hlavu. V r. 1920 byli vyzváni bývalí ruční tkalci, aby si opět přišli pro práci, ale dostavilo se jich jen asi 12; ostatní pracovali na vlastní účet, což bylo tehdy i výhodné. Většina z nich však po prudkém poklesu cen r. 1922 získaného jmění zase pozbyla. V r. 1926 byla tkalcovna rozšířena přístavbou a zvětšena o dalších 30 mech. stavů. Po absolvování vyšší stát. textilní školy v Brně r. 1934 nastoupil v závodě starší syn Rudolf Nyklíček, a mimo z bavlny započato též s výrobou z vlny, umělého hedvábí a jiných umělých vláken. V r. 1939 se pracuje na 102 mechanických stavech vlastních mimo v jiných továrnách ve mzdě. Loňský podzim však stížil rozvoj textilní výroby tak, že firma Bernatzký smí nyní pracovati jen 26 hodin týdně. 2. Fa Josef Cohorna, tkalcovna. Firma byla založena r. 1920 Jos. Cohornou z N. Města n. M, Cohorna chtěl si původně zříditi jen ruční tkalcovství, ale poněvadž v té době nebylo možno ručního tkalce sehnati, odhodlal se k výrobě mechanické. Koupil si dva mechanické stavy, umístil je v jedné obytné místnosti svého domku čp. 249B a po dvou letech si přikoupil třetí stav. R. 1925 si vystavěl na dvoře zvláštní místnost a přikoupil další dva stavy, potom ještě dva, takže pracuje nyní na 7 stavech. Pohon jest elektrický. Vyrábí sypkoviny, zefíry, kanafasy, flanely, utěrky, ručníky a barevné kapesníky. Zboží zasílá přímo spotřebitelům. 3. Fa Bohumil Ducha č, ruční tkalcovství, výroba lněného a bavlněného zboží, byla založena r. 1927. Ducháč koupil od barvíře Jana Novotného domek č. 108C se zahradou a dílnou pro barvení příze, umístil v ní 6 mech. stavů. R. 1936 přistavěl na dílnu jedno patro a podnik rozšířil na 9 stavů. Vyrábí zefíry, kanafasy, sypkoviny, flanely, ručníky a barchety. 4. Fa Jan Folbrecht, mechanická tkalcovna. Jan Folbrecht, absolvent tkalc. školy v Náchodě, technický vedoucí firmy Winternitz a Reich, jež měla před válkou tkalcovství ve škrobárně a později zanikla, založil si r. 1919 společně s Ferdinandem Přibylem ze Slaného samostatný textilní podnik tak, že si najal potřebné místnosti ve škrobárně. Pracovali na 119 mechanických stavech kanafasy, zefíry, zefírové šátky, oxfordy a pod. zboží a vedlo se mu dobře. Určitým oslabením podniku bylo vystoupení Ferd. Přibyla ze společnosti, neboť to bylo právě na počátku hospodářské krise r. 1928. V téže době nastal též prudký pokles cen zboží více než o třetinu, jehož měl Folbrecht na skladě za miliony. To podnik podlomilo a hospodářská krise dokonala dílo zkázy. Folbrecht se zoufale bránil, ale neubránil, pracoval víc než nejposlednější dělník, aby nakonec podlehl i sám. Zemřel náhle dne 21. května 1936 a jeho podnik zanikl - přibyl nový křížek na textilním hřbitově třicátých let tohoto století. Pohřeb Folbrechtův byl krásný, jako pohřeb nejbohatšího továrníka, ač umřel chudší než nejchudší dělník. Jak i dělnictvo při krisi podniku trpí, názorně ukazuje právě případ této, třeba jen menší firmy. Ta r. 1928 vyplatila dělnictvu na mzdách Kč 242.166,-, r. 1929 Kč 264.479,-, r. 1930 Kč 229.339,-, r. 1931 Kč 109.826,-, r. 1932 Kč 82.870,-, r. 1933 Kč 74.117,-, r. 1934 Kč 41.705,-. 5. Fa Glass & Bondy, první novoměstská strojní tkalcovna na pestrobarevné zboží, úpravna, bělidlo a barevna. Když v letech osmdesátých založena byla v Náchodě Mauthnerova textilní továrna, byl u ní zaměstnán jako úředník Leopold Glass z Bystrého. Ten oženiv se, založil si faktorství ručního tkalcovství v Bystrém u Nového Města, a když získal obchodních známostí u velkých firem ve Vídni (Wien), Budapešti, Terstu a Rjece, osamostatnil se úplně a dával dělati zboží ručním tkalcům v okolí Bystrého, Sedloňova (Sattel) a Deštného (De-schney), zvláště oxfordy, kanafasy, šotiše a zefíry, na něž byl dobrý odbyt. R. 1887 se přestěhoval do Nov. Města, kde si koupil chalupu č. 7B na Plácku. Za rok nato se spojil s Jindřichem Bondym z Mladé Vožice a najali si spolu nepoužívanou polovici rolnické škrobárny za 1000 zlatých ročně - druhou měla najatou fa Lewith a vyráběla tam na ručních stavech šátky a šály - postavili 40 mechanických stavů a začali vyráběti zboží, jaké dávali dělati ručním tkalcům, jež zaměstnávali dál. Vzdálenějším tkalcům se materiál dovážel do Bystrého a do Sedloňova (Sattel), kde si jej tkalci odebírali. V r. 1890 rozšířili závod na 80 stavů, r. 1894 postavili si vlastní továrnu (č. 161 b), do níž se ze škrobárny přestěhovali a přikoupili dalších 140 stavů, takže zaměstnávali již 240 dělníků. R. 1899 rozšířili závod o přístavbu a dalších 80 stavů, r. 1910 o nové stroje na šlichtování osnov a škrobení bavlny a 125 nových stavů. Ruční výroba u domácích tkalců byla stále více omezována a r. 1911 zastavena nadobro. Zato se v továrně pracovalo plně na 425 stavech se 460 dělníky. Vyrábělo se pestrobarevné bavlněné zboží, jako oxfordy, flanely, šotiše, zefíry, kanafasy, grádly, grisety, šátky a pod. a vyváželo se do celého Rakousko-Uherska, Srbska, Turecka, Rumunska, Řecka, Palestiny, Persie a severní Afriky, něco též do Hamburku, do Ruska, ba i do severní a jižní Ameriky. Tento rozmach trval až do srbsko-turecké války r. 1912. Po jejím skončení vlivem neurovnaných poměrů na Balkáně byla továrna nucena omeziti výrobu na 350 stavů. Těžkou ránu zadala závodu světová válka. Po jejím skončení se závod začal znenáhla zotavovati, takže zaměstnával s počátku 150, později 250 osob. R. 1922 postavena byla vlastní barevna a bělidlo. Téhož roku však zemřel chef a zakladatel fy Jindřich Bondy (Leopold Glass zemřel r. 1903) a finanční potence závodu byla oslabena vyplacením podílů dědicům, beztak oslabeného postavením barevny. Úskalím první hospodářské krise let 1925 a 1926, vzniklé uzavřením hranic a zavedením clearingového systému, při němž mnoho pohledávek na léta v cizině "zamrzlo", podnik jakž takž proplul. Po r. 1930 stále víc a více pracoval jen ve mzdě, vznikla zoufalá konkurence, jíž zákazníci využívali, tlačíce mzdy stále víc a více dolů, až konečně r. 1938 se závod ocitl v konkursu a byl prodán ve dražbě za 1,236.737- Kč. Celý objekt koupila místní továrna Vatela, která ve výrobě pokračuje. Dělnické domky a značné pozemky byly prodány již rok před tím. 6. Fa Julius Fric, tkalcovství, viz dále. 7. Fa Antonín Holubec, tkalcovství. Rodák z Přibyslavě u Nového Města n. Met., Ant. Holubec vyučil se tkalcovství u svého nejstaršího bratra, jenž měl malou tkalcovnu v Hronově, a dalšího vzdělání nabyl ve večerních kursech tkalcovské školy v Náchodě. R. 1920 založil si vlastní tkalcovskou živnost v Novém Městě n. Met., nakupoval bavlnu a dělal z ní zboží jednak u ručních tkalců, jednak v různých mechanických tkalcovnách. Později si koupil dům č. 217B ve Štefánikově (nyní Nádražní) třídě a pilně jezdil do světa, vyhledávaje zákazníků, zatím co jeho manželka vedla doma účetnictví a vyřizovala korespondenci. R. 1935 koupil továrnu Stehlíkovu, avšak pracovati v ní odložil na dobu pozdější, až pomine hospodářská krise. V letech 1936 -1938 byla v ní umístěna vojenská posádka. 8. Fa Zikmund Kohn, tkalcovství, založena byla r. 1905. Její zakladatel, Z. Kohn, přišel do N. Města r. 1886 z Vídně (Wien) jako úředník vídeňské fy Simonovy a později Altschulovy v Praze, které zde měly filiálku pro výrobu bavlněného zboží a zaměstnávaly pouze ruční tkalce, dávajíce zhotovovati většinou pestrobarevné zboží, hlavně kanafasy a zefíry. V letech osmdesátých filiálka byla zrušena a Kohn se osamostatnil. S počátku pracoval společně s Ludvíkem Múllerem, od r. 1905 nezávisle. Po válce byla k dosavadní výrobě připojena výroba oxfordů, flanelů, ručníků, utěrek a pod. pestrobarevného zboží. Pracuje se hlavně pro tuzemský konsum, něco se vyváželo do Rakouska, do Uher a též do Belgie. Z. Kohn zemřel r. 1936. Od r. 1923 vede závod syn Artur ve vlastním domě č. 41A. 9. Fa Karel Králíček a synové, tkalcovství a zasilatelství, založena byla roku 1910 vydavačem Karlem Králickém, vyučencem vydavatelské a zasilatelské firmy Julius Fric. Na počátku bylo jen málo tkalců a pracovalo se ručně: bavlněná příze se vydávala k zpracování domácím tkalcům v horách a vyrobené zboží se zasílalo v drobném prodeji hlavně do Chorvatska, Slavonska, Uher a Bosny. Vyráběly se hlavně zefíry, Oxfordy, kanafasy a sypkoviny. Zboží se prodávalo jen na dobírku, takže ztráty byly vyloučeny. Obchod zkvétal, ale balkánskou válkou velmi utrpěl a bylo nutno přesunouti jej na obchodníky a obchodovati ve velkém. Světová válka však výrobu zastavila nadobro. Po jejím skončení koupil Karel Králíček bývalý Martinkův hostinec na Horském předměstí (č. 35C), důkladně jej přestavěl, zřídil zde mechanickou tkalcovnu o 65 stavech a obnovil vydavačství. Brzy byla továrna plně zaměstnána a domácích ručních tkalců bylo až 100. Po smrti otcově převzali závod oba jeho synové, Karel a Julius. Karel se věnuje technické stránce, Julius administrativní a obchodní. Vyrábějí se barchenty, flanely, košilové a šatové zefíry, sypkoviny, kanafasy, grisety a pod. Obchod se vede ve velkém. V letech 1926-1928 ocitl se závod vinou poměrů v těžké krisi - jako všechny jiné - ale záhy se z ní probral a opět stál pevně. Stoupající odbytová a finanční krise po roce třicátém - insolvence odběratelských firem, valutové poměry a "zamrzání" zahraničních pohledávek a j v. - znova jím mocně zatřásly, ale neporazily. Výroba byla přizpůsobena potřebám a požadavkům doby, firma zlepšila svá zařízení a specialisovala výrobu hlavně na jemnější a dražší druhy tkaniv a po ztrátě odbytišť v Polsku, Maďarsku a Rakousku nalezla si odbytiště nová. 10. Fa Václav Mach, tkalcovna pestrobarevného zboží v Nov. Městě n. Met., kancelář Praha II., ve Smečkách č. 2, byla založena r. 1919. Její zakladatel Václav Mach, rodem ze Zákraví, po absolvování náchodské tkalcovské školy pobyl 18 let u prvotřídních českých firem textilních, 5 roků též v Porýní. Výše uvedeného roku se osamostatnil. Dává menším tkalcovnám, hlavně na Novém Hrádku, pracovati ve mzdě různé pestrobarevné zboží. V přítomné době zaměstnává na 500 mechanických stavů. Od r. 1928 se závod nalézá ve vlastních budovách č. 358B a 368B. 11. Fa Ludvík Müller, tkalcovství. Müller byl rodákem ze Skalky u Dobrušky. Do Nového Města přišel r. 1895 jako úředník firmy Glass & Bondy, brzy se však osamostatnil a společně se Zikm. Kohnem si zařídil vydavačství. Společníci se však r. 1905 rozešli a každý pracoval pro sebe. Müller zaměstnával hlavně horské tkalce a týden co týden jim koňským povozem dovážel do hor přízi a s hotovým zbožím se vracel. Zemřel r. 1936. Jeho závod vedou dále jeho dědici v domě č. 158B. 12. Fa František Nechutný, tkalcovna v Nov. Městě n. Met., dříve v Olešnici (Gieshiibel). Je to vlastně naše nejmladší firma textilní. Nechutný byl tkalcovským mistrem u firmy Ferd. Přibyl v Krčíně, ale stále toužil po samostatné živnosti. R. 1921 se spojil s Josefem Slavíkem z Krčína a s cizí finanční pomocí si zařídili mechanickou tkalcovničku o 6 stavech v najaté místnosti krčínské elektrárny. S počátku pracovali jen ve mzdě. R. 1923 si koupili dům č. 138 na Strážnici, bývalý konsum, upravili jej, přikoupili 12 stavů a pracovali dál. Dávali též pracovati ručním tkalcům v horách. Vyráběli moravské a slovenské kanafasy, hlavně však se specialisovali na výrobu košilových zefírů a Oxfordů pro výrobu prádla. R. 1932 se společnost rozešla. Josef Slavík si ponechal závod sám, Fr. Nechutný se odstěhoval do Olešnice pod Vrchmezím (Gieshübel), kde si najal v elektrárně potřebnou místnost, koupil 14 mech. stavů a pracoval jako před tím v Krčíně. Později si vystavěl vlastní místnosti. Loňské události ho však přinutily, že se z Olešnice (Gieshübel) vystěhoval (10. října), zachrániv hlavně stavy. V Novém Městě si koupil dům č. 107 c na Táboře a pokračuje dál ve výrobě dřívějšího zboží na 14 mech. stavech. 13. Fa Ferdinand Přibyl a synové, mechanická tkalcovna v Krčíně - prádelna ve Slaném u Prahy. Firma byla založena Ferdinandem Přibylem, rodákem ze vsi Dlouhého u N. Hrádku, r- 1869 v Bystrém. Přibyl s počátku pracoval ve mzdě (faktoroval) pro firmu Izák Mauthner v Náchodě, později se však osamostatnil a vyráběl pestré bavlněné kanafasy, které v té době se dosud málo pracovaly, ale pro novou jakost, živé barvy a levnou cenu docházely stálé větší obliby. Z té doby se také datuje rychlý vzrůst závodu, neboť již r. 1885 zaměstnával Přibyl na 500 ručních tkalců. R. 1892 postavil v Krčíně mechanickou tkalcovnu o 100 stavech, čímž dal základ k nynějším rozsáhlým podnikům; přitom však dále zaměstnával přes 300 ručních tkalců v Bystrém. R. 1900 rozšířil závod o dalších 100 stavů a přistavěl barevnu a bělidlo. R. 1901 koupil od baronky Alžběty Nádherné z Borotína velkostatek Veselíčko u Tábora a při tamním lihovaru zřídil škrobárnu. R. 1904 přijal do podniku své syny Bohumila a Ferdinanda, změniv přiměřeně název firmy, r. 1906 koupil v Novém Městě mydlárnu od firmy J. Horák a syn a zřídil zde motárnu. R. 1907 byla továrna rozšířena o dalších 50 stavů a moderní úpravnu. R. 1913 zemřel společník firmy Bohumil Přibyl, r. 1916 jeho bratr František, jenž spravoval velkostatek a podnik ve Veselíčku, a r. 1918 i manželka zakladatele firmy Marie Přibylová, která si získala sama nemalých zásluh o rozvoj závodu a o krásný poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, ať to byli dělníci v závodě nebo domácí tkalci na horách, zvláště ve zlých dobách válečných. Ačkoli světová válka zasáhla velmi zhoubně do chodu podniku, nezakolísal. Naopak r. 1918 koupila firma od barona H. de Lieser prádelnu ve Slaném a motárnu v Nov. Městě prodala firmě Vladimír Stehlík, jež s ní sousedila. Prádelna ve Slaném měla 24 tisíc vřeten; byla rozšířena na 30.000 vřeten. R. 1918 byl vzat do firmy nejmladší syn Otakar, jemuž otec Ferdinand Přibyl r. 1927 vedení firmy odevzdal a sám se odebral na zasloužený odpočinek. Zemřel r. 1933 ve věku 86 let a pochován jest v zatímní hrobce na hřbitově krčínském. Později bude uložen do rodinné hrobky ve známém poutníčkem místě našeho kraje Rokoli, kde si již r. 1891 zakoupil místo, na němž r. 1926 vystavěl Loretu a r. 1928 pěkný kostel s rodinnou hrobkou v přízemí. Jeho syn Ferdinand, šéf prádelny ve Slaném, zemřel r. 1938. Nyní jest šéfem všech závodů Otakar Přibyl v Krčíně. 14. Fa Josef Slavík, mechanická tkalcovna v Krčíně. O jejích začátcích bylo promluveno již při fě Fr. Nechutný. Slavík, rodák z nedaleké obce Spy, pochází ze staré tkalcovské rodiny. V létě se pracovalo na poli, v zimě za stavem. Když se Slavík s Nechutným dali do práce ve vlastním závodě, byly začátky velmi zlé. Prvních 1000 kg bavlny, které si r. 1922 koupili na vlastní účet, zaplatili 41 Kč za 1 kg, ale dříve než z ní vyrobili zboží, klesla její cena na 18 Kč. Přes všecky počáteční neúspěchy nepovolili. Bránili se zoufale, i když nastala hospodářská krise let třicátých, která zvláště v textilní výrobě byla přímo katastrofální, bránili se i proti konkurenci velkovýroby, která nenalézajíc pro své výrobky odbytu v zahraničí, v tísni se vrhala na domácí trh. Zhoubně také působily úpadky obchodníků a výrobců prádla, třeba nezaviněné. Po rozchodu s Fr. Nechutným r. 1932 převzal Slavík podnik sám, chtěje jej zachovati pro syna, jemuž dal potřebné vzdělání na náchodské škole tkalcovské a vyšší textilní průmyslové škole v Brně. Pracuje nyní plně na 18 stavech. 15. Fa Vladimír Stehlík, mechanická tkalcovna, barevna, bělidlo a úpravna. R. 1893 vydavač Vincenc Baleár zřídil si textilní továrnu č. d. 158B o 80 stavech. Po čtyřech letech přijal společníka Oldřicha Kybala, ale za rok sám vystoupil. Kybalovým společníkem se stal Josef Stehlík, obchodník ze Zlonic. R. 1908 měla továrna 150 stavů a zaměstnáno bylo 110 dělníků. R. 1912 Oldřich Kybal ze společnosti vystoupil. R. 1913 Josef Stehlík zemřel a majitelem se stal syn Vladimír, jenž přijal za společníka svého tchána Františka Štěpána, mlynáře v Osičku. R. 1918 přikoupil Stehlík sousední budovu č. 149 b, někdejší to Horákovu mydlárnu, spojil všechny budovy v jeden podnik a zařídil si barevnu, bělidlo, šlichtovnu, úpravnu a motárnu. Tkalcovnu, která r. 1912 měla 288 stavů, rozšířil na 350 stavů. I po skončení světové války vedlo se podniku dobře, takže Stehlík pomýšlel na postavení prádelny na vlastním pozemku naproti továrně. R. 1921 zemřel dosavadní společník F. Štěpán a manželka ze společnosti vystoupila. Těžkou ranou byl pro podnik náhlý pokles v ceně bavlny r. 1922. Vysoká míra úroková odsávala podniku potřebný kapitál, vývoz vázl, samostatná výroba se zmenšovala, víc a více se pracovalo ve mzdě pro faktory a vydavače, kteří však ceny neúprosně stále stlačovali. Hospodářská krise třicátých let, valutami poměry, "zamrzání" pohledávek v cizině, autarkie některých států, stížení vývozu, vysoké daňové zatížení a úroková míra způsobily, že dříve velmi silný podnik se finančně zapotácel. R. 1933 Stehlík náhle zemřel, závod se dostal do dražby a r. 1935 prodán. Budovy koupil vydavač Antonín Holubec za 450.000 Kč, pozemky si ponechala městská spořitelna za 936.660 Kč, která je nyní rozprodává na stavební místa. Tak zanikl druhý veliký textilní podnik v Novém Městě, a s nimi přišlo o chléb na sta dělníků v době nejtěžší hospodářské krise. 16. Fa Jaroslav Tomek, ruční tkalcovství, Jaroslav Tomek pochází ze staré novoměstské barvířské rodiny. Narodil se roku 1871. Jeho otec měl starý barvířský závod nejprve v domě č. 15C, kde až do smrti látky barvil a ručně tiskl. Památky na to řemeslo - tiskařské formy a jiné věci - daroval p. Jar. Tomek městskému museu. Jaroslav Tomek se barvířství již nevěnoval. Po příslušném předběžném vzdělání prodělával praxi v různých textilních závodech doma i v cizině, zvláště v Německu, načež vstoupil do služeb známé firmy Julius Fric v Novém Městě jako účetní a manipulant. R. 1900 si zařídil samostatný obchod zasilatelský a ruční výrobu tkalcovskou. Odběratele měl většinou v alpských zemích, v Dalmácii, Bosně, Chorvatsku, ba v celém Rakousko-Uhersku. Mnoho se posílalo obchodníkům do tehdejší Haliče a Bukoviny a také do Rumunska. Každého roku na podzim navštívil se svým obchodním zástupcem z Krakova všechny své polské odběratele a přivezl si tolik zakázek, že mohl celou zimu i celý rok zaměstnati přes 100 ručních tkalců. Ve výrobě se přidržoval jediného druhu zboží, tak zvaných novoměstských zefírů, které zde svého času zavedla firma Julius Fric. Po skončení světové války téměř všichni jeho odběratelé se ocitli mimo hranice republiky a příčinou známých valutových, celních a jiných opatření a poměrů nebylo možno těchto odbytišť znova získati. Tím závod nesmírně utrpěl, takže sice dále vyrábí dřívější tak oblíbené druhy zefírů i módně barevných šatových a košilových zefírových látek a kapesních šátků v předválečné jakosti, ale v rozsahu daleko menším, přece však k naprosté spokojenosti starých zákazníků. Doslov. Zakončil jsem tento článek milou a známou postavou pana Jaroslava Tomka, člověka vzácných vlastností, vždy laskavého, ochotného, veřejného pracovníka neúnavného a krajně obětavého. Snad se na mne nebude zlobit pro tato pravdivá slova. Vyznávám, že bez jeho rad a pokynů a bez jeho cenných údajů sotva by vzniklo toto pojednání. Děkuji i panu Juliu Fricovi za půjčení rodinné kroniky, i bysterské obci za půjčení jejich krásné obecní kroniky - i všem P. T. firmám za poskytnutí informací o jejich podnicích, a přeji jim ze srdce, aby všechny šťastně přetrvaly kritické chvíle nynější doby, aby se jim dobře vedlo, aby slunce spokojenosti a štěstí zářilo v jejich závodech jim i jejich zaměstnancům, a aby radostno bylo žít i v našich horských chaloupkách dnes i ve všech časích budoucích. Vlasti zdar! Pokračování.