NÁVRAT DO "HISTORIE"

Obr.152 - Prof. Karel Bemeš, akad. malíř: diplom čestného občanství p. Josefu Bartoňovi z Dobenína. Obr.153 - V Pekle u Nového Města nad Metují. Páni bratři Cyril a Josef Bartoňové z Dobenína při odpolední siestě. Obr.154 - Okresní záložna hospodářská v Novém Městě nad Metují. Obr.155 - Budova městské spořitelny. Dílo arch. Jindř. Freiwalda. Obr.156 - Krčín nad Metují Obr.157 - Krčín cihelna J. Rydly. Obr.158 - Krčín - pod kostelem Obr.159 - Krčín - sokolovna Obr.160 - Krčín - starobylá malba na dřevě. Obr.161 - Krčín - Vojnarova lípa. Obr.162 - Krčín - starý obraz bývalého hradu Budína, malovaný akad. malířem J. Šichanem

Výňatek č. 11 z knihy "Nové Město nad Metují a jeho kraj" vydané na začátku druhé světové války z iniciativy představitelů města. Jar. Moravec: PÍSNIČKA. (Pánům Josefu a Cyrilu Bartoňovi-Dobenínovi jako vzpomínka připsáno.) Bylo již pozdní jaro dne 8. června 1930. Novoměstské třešně pěkně odkvetly i rezecká pouť u sv. Panny Barbory byla toho roku slavná a plně se vydařila. Na metujských lukách houstla tráva a voněla v krásných večerech až vzhůru k sv. Janu u Zázvorky. Lesy se v hřejivém jasném slunci už dávno rozzvučely tisíci tóny starých melodií o věčné kráse probuzeného života. Všude, všude už zalehlo jaro se vší svou krásou od panské Obory na Po-pluží přes Žďárský kopec do jarních vod Klo-potovského potoka podél rozvalin starého Výrova přes Bradle tichými zákoutími libchyňských strání až do hlubokých zátočin Metuje od luk až do Pekla, od Sendraže přes Koníček, Přibyslav i bílý dobenínský kostelíček na Václavicích daleko do kraje k vodám Úpy i Labe a až někam k hradeckým věžím, kde se už chystalo pomalu na léto. Byl pěkný podvečer a na Rezku bylo živo. Novoměstští sousedé pozdravovali tam se svým tehdejším starostou Jar. Herzigem pana Josefa Bartoně-Dobenína, majitele zámku, jako svého čestného občana a odevzdávali mu tam diplom tohoto velkého občanského vyznamenání. Bylo jich tu hodně. S oslavencem vzácná jeho choť a syn Václav, tenkrát mladý jurista, byl tu i nejmilejší jeho druh a mladší bratr pan Cyril Bartoň-Dobenín, majitel zbraslavského zámku, pan továrník Jindřich Emmer a architekt ing. Jaroslav Hakauf, oba z Náchoda a oba již na pravdě boží a mnoho jiných přátel. Byli tu kromě celého zastupitelstva města i přednostové všech státních úřadů s okresním hejtmanem p. radou Jindř. Wolfem v čele, byli tu pozvaní hosté z Náchoda, pan okresní hejtman náchodský, vládní rada O. Bayer, starosta města Náchoda pan Josef Moravec a mnoho jiných. Po pozdravných proslovech a přípitcích, po odevzdání uměleckého diplomu, díla to náchodského profesora, mistra krajináře celého Jiráskova kraje, akademického malíře Karla Beneše, který se také zúčastnil večera, děkoval pan Josef Bartoň-Dobenín jménem svým i své rodiny za udělenou poctu, vzpomínal práce a života svého i svého rodu, pověděl svým jasným, přesvědčujícím slovem, že to byla vždy nezlomná víra v život s určeným cílem, která přinesla úspěchy. Hrála hudba, byla pěkná zpěvní čísla, náchodský regenschori a hudební skladatel Jo-sífek Vejdu hrál překrásně na klavír a veselí se pomalu začalo po společné večeři rozvíjet. Tu vzpomněl milý přítel oslavencův, pan továrník Prokop z Pardubic, dnes už také ne-božtík, že právě tohoto večera se dožívá náš pan Bartoň-Dobenín svých šedesátých osmých narozenin. To byl ovšem důvod k projevu srdečnosti a příchylnosti všech přítomných novoměstských sousedů, jakož i všech hostů, aby stiskem pravice po sousedsku poblahopřáli a připili na zdraví. A tady, mohlo být tak k 11. hodině večerní, jsem přišel na řadu já sám. Už také proto, abych splnil daný slib panu Josefu Bartoňovi-Dobenínovi, že večer na Rezku nebude žádným oficielním slavnostním povídáním, nýbrž upřímným, srdečným, pěkně po staročesku vedeným nenuceným veselím, jaké odjakživa měl a má náš pan Josef Bartoň-Dobenín rád. Nu, nevěděl jsem tehdy, ať se k tomu beze všeho přiznám, jak to vlastně vůbec pořídím. Uměl jsem všelijakých písniček, takových od našich stolů z večerních vysedávání s kamarády, zejména za letních nocí na krásné verandě u Rambousků - tenkrát jsem byl ještě totiž svobodný - ale nikdy jsem nezpíval před tolika lidmi a při takové příležitosti. No, ale slovo jsem dal, a tož jsem je musel také splnit. A protože tu byl ještě příhodnější důvod, narozeniny pana- Bartoně-Dobenína, - a narozeniny kamarádů jsme vždycky bujaře o-slavovali - nebyl jsem na rozpacích, jak začít. Spustil jsem svůj repertoir národních i pijáckých písní od začátku. Hlas jsem tenkrát ještě měl slušný, a protože jsem starý divadelní ochotník, uměl jsem si všelijak pomoci. Josífek Vejdu z Náchoda (však na to vzpomíná dodnes), který jako školený muzikant uměl řádně přizvukovat na klavír, spravil lehce, kde se sem tam nějaká ta nota nepovedla podle předpisu, že bylo na konec z toho tolik slávy a chvály, že by mně jí mohl i zpěvák z Národního závidět. Asi rok předtím na svatbě mé sestřenice v Polcovském dvoře u Jaroměře jsem se od jednoho svatebního hosta, studenta hospodářské akademie táborské, naučil studentskou pi-jáckou písničku: "Jen ty mně, šenkýřko, nalej!" Trochu jsem změnil notu, nějak se mně to lip hodilo, nebo to už ten student tak zpíval, a při různých sedánkách, jak jsem už pověděl, v těch našich novoměstských, teple zaplivaných hospůdkách, při dobrém trunku jsem ji dával častokrát k lepšímu, až se stala nezbytným naším popěvkem při všech možných příležitostech. Tak se dostala jednou dokonce i na pořad sokolského "Silvestra", myslím, že v r. 1929, když se pořádal v upravené letní verandě Rambouskova hotelu, protože tenkrát ještě sokolovna nebyla postavena. Později jsem se dozvěděl i správnou notu i jméno autora písničky, ale to jsem již opravování neprovedl, jednak bylo by velmi nepatrné a pak už jsem to zkrátka jinak ani neuměl. Myslím, že proto nebudu mít s autorem dodatečné potahování. Ostatně teď po více než deseti letech už ji málokdy zpívám a také tak neumím jako dřív. Už jsme z těch mladých a bláznivých let vyrostli a po hospodách už také chodit nemohu jako tenkrát, kdy po zaměstnání nebylo nic lepšího na práci, jelikož mně zpívá doma malý synek a já jemu. A pak už je také jinak, než tenkrát bývalo. Trochu jsem odběhl od toho červnového večera na Rezku, ale to jen, abych pověděl něco o té tehdy tak slavné písničce našeho města a našich zábavách a srdečném veselí. A tak jsem s ní samozřejmě zahájil svůj večerní pořad a panečku, nestačil jsem za sebou třikrát všechny sloky opakovat, jak hned s počátku chytla. Však tam sedělo mnoho kamarádů, kteří ji již dobře znali a tak zněla hned ze začátku, jak to mělo být a o-statní se lehce připojili. Pokračoval jsem mnoha národními písničkami, náležitě uplatnil starou studentskou "Kdo ses v lednu narodil", vystřídal všechny měsíce a zvláště u června se zastavil, aby znovu byl pozdraven tento krásný měsíc, v němž dne 8. června a toho večera právě pan Josef Bartoň-Dobenín slavil narozeniny. Však to zpívali všichni a vesele: "Kdo ses v červnu narodil, povstaň, povstaň! A chop se svojí skleničky a vypij obsah celičký až na dno, až na dno!" Tak dlouho, až obsah skleničky byl také vypit. Tahle ovšem rozproudila veselí jak náleží. I šibalských kousků byla příčinou, neboť se podstrkovaly plné sklenice a braly prázdné, aby se nepodvádělo, zejména těm, kteří se báli napít. Tak to provedl třeba pan vrchní rada Dr. Svoboda z Náchoda panu architektovi Jar. Hakaufovi a ten ještě šikovněji oplátkou zase jemu. A tak šla písnička národní, studentská, pijácká, veselé i smutné a zdravé české veselí slavilo svoje radosti. "Kdybych já měl milion, postavil bych v parku pivovárek jako klec, hned bych začal várku. Šumělo by v sklenici, pivo s bílou čepicí od večera do rána, od večera do rána". Kdybych já byl pánbíčkem jako Kristus v Káni, vzal bych vodu z moře, řek, dal bych pivo za ni. Šumělo by v sklenici, pivo s bílou čepicí od večera do rána, od večera do rána. Zářivé oči zámeckého pána i jeho milého bratra Cyrila prozrazovaly, že se jim to líbí. A tak se střídala hudba se zpěvem a Josífek Vejdu, náchodský regenschori, hrál a doprovázel ke všemu. Však i na tanec došlo a toho užil i náš oslavenec, aby dokázal, že ani věk nemůže býti překážkou tomu, co člověku dáno přírodou k správnému chápání života. Až se nenávratně ztrácel krásný ten večer do neznáma a nový červnový den se probouzel nad Žďárským kopcem. To už mnozí se povytráceli lesní cestou z Rezku do svých domovů podle starého kříže za pramenem živé vody svatobarborské, který tu stéká zelenou strání do Libchyňského údolí na Pavlátovu louku pod vysokou městskou lesní pasekou, do Rezeckého potoka, ranním šerem, tak krásným, jaké u nás vždycky na jaře bývá. A všude tou cestou dolů do města zněla melodie písničky "Jen ty mně, šenkýřko, nalej", jak si ji všichni, co šli pěšky či jeli, na rozloučenou s krásným večerem prozpěvovali. Naposled zazpívána byla v tu chvíli, kdy náš pan Josef Bartoň-Dobenín se s námi loučil. Na cestu jsme mu ji zpívali, na dobrou noc. A ať tu tedy stojí celá ta prožluklá písnička o šenkýřce, jež u nás byla kdysi tak populární : "Jen ty mně, šenkýřko, nalej, nalej, nechť se mně očička zkálej, zkálej, žádný žal na světě srdce mé nehněte, jenom ty, skleničko má, gloria, gloria! Kdybych měl věrného druha, druha, pili bychom jako duha, duha pak teprv vesele z tebe jak z korbele, z tebe, ty, skleničko má, gloria, gloria! Kdybych měl děvčátko milé, milé, jaké by byly to chvíle, chvíle. Měl by mě někdo rád víc než můj kamarád, víc než ty, skleničko má, gloria, gloria! Kdybych měl ženušku doma, doma, s krásnýma rudýma rtoma, rtoma, nepil bych nikdy už, byl bych vždy řádný muž, z tebe, ty skleničko má, gloria, gloria! Ale: Že jsem sám na světě božím, božím, jedno, kde hlavu svou složím, složím. Žádný mě nečeká, cesta má daleká, jenom ty, skleničko má, gloria, gloria!" A když pak vstoupil náš pan Josef Bartoň-Dobenín do zámeckého nádvoří (šel tehdy pěšky z Rezku) s kloboukem v ruce, notoval si "šenkýřku" ještě sám pro sebe. Však se jí u nás naučil i jeden universitní profesor, velmi přísný při zkouškách, když k nám jezdíval na letní byt a slyšel ji často v letních večerech na verandě u Rambousků. A tak se dostala k jednomu stolu známých pana profesora až do Dejvic v Praze. Ještě jednou - a ne dlouho potom - se pak dožila "Šenkýřka", jak jsme jí u nás zkráceně říkali, takové slávy jako na Rezku, a to když jsem ji zpíval v srpnu téhož roku při otevírání sokolovny Náchoďákům a hlavně slavnosti přítomnému panu Cyrilu Bartoňovi-Dobenínovi. Tam nám také šenkýřky (byly to pí. Dinka Bartoňová-Dobenínová a pí. Máňa Nesládková) za to nosily od šenku, u něhož kraloval jako šenkýř pan Josef Bartoň-Dobenín ml. z Náchoda, znamenité vínko a pivo. Tehdy jsem se za to dostal dokonce, zásluhou paní Sídy Volfové z Náchoda, až do Národních Listů, totiž do novin. Psala tam o tom veselém večeru v nově zbudované sokolovně a o všech těch písničkách, které jsem tam zpíval, neboť paní Sída Volfová sama jako účastnice večera statečně pomáhala zpívat se všemi, co nás tam tehdy u toho bylo. A bylo nás tolik, že prostorná vinárna sokolovny nestačila a polovina jich tedy stála. Bylo to tam všechno pravé "šurum-burum", jak se u nás dodnes říká, když je někde veselo. Však o tom podivném slově málokdo ví, jak vlastně vzniklo. Teprve nedávno mně sám pan Cyril Bartoň-Dobenín vyprávěl pravděpodobný původ tohoto rčení. Sám to slyšel vyprávět od nebožtíka továrníka Mullera z Náchoda. Jeho otec, Dr. Müller, býval zámeckým lékařem a bydlil v České Skalici, Pamatoval mnoho ze života krásné Kateřiny Zaháňské, známé "paní kněžny" z "Babičky" od Boženy Němcové, na jejímž vévodském dvoře, na náchodském zámku, jakož i jejím letním sídle v Ratibořicích často pobýval. Kateřina Zaháňská byla čtyřikráte provdána. Jejím posledním manželem byl hrabě Schu-lenburg. Pan hrabě byl od "nátury" veselé povahy, miloval společnost a jeho příchod jako manžela vévodkyně byl vždy okázale oslavován. Kamkoliv zavítal, život přípravami a zvláště pak samotnou slavností neobyčejně se oživil tak, že lidé tomuto nezvyklému shonu a ruchu, který platil hraběti Schulen-burgovi, začali říkat, že zas bude "šurum-burum", což se udrželo do dnešních dnů. Značilo to rozruch, veselí, slávu. Takový je výklad rčení "šurum-burum", jehož se dodnes užívá. Vztahuje se tudíž k jménu veselého manžela náchodské vévodkyně, hraběte Schulenburga, z něho vzalo také svůj původ. Písnička ještě někdy zazní při některé příležitosti, ale už není tou, jakou bývala. Ano, všechno má svůj konec. A třebaže "Šenkýřka", o níž jsem vám psal, ještě dlouho bude žít, přec už se nedožije té slávy, jakou zažila o tom krásném večeru na Rezku a v náchodské sokolovně v r. 1930. A proto jsem tu na ni vzpomněl. MĚSTSKÁ SPOŘITELNA V NOVÉM MĚSTĚ NAD METUJÍ. Dne 6. dubna 1891 usneslo se obecní zastupitelstvo, současně s rozhodnutím o stavbě nové školy, zříditi městskou spořitelnu. Přípravné práce byly zahájeny a spořitelna začala úřadovati 1. července 1893 v nové radnici, čp. 25A. První vklad učinila obec sama ve výši 100 zl. jako počátek fondu, z něhož později byl vystavěn nový městský vodovod. Občanstvo uvítalo s pochopením založení nového městského peněžního ústavu a věnovalo mu od prvopočátku svoji důvěru. Za deset let od svého založení měla spořitelna již 1,800.000 K vkladů od 1601 vkladatelů. Před započetím světové války spravovala již 1,800.000 K vkladů a v roce 1918 téměř 6,500.000 K vkladů od 3.189 vkladatelů. Světovou válku přečkala spořitelna neotřesena a mohla se proto zúčastniti budování nového státu i města s plnou finanční silou. Dnes má téměř 30,000.000 K vkladů od 5.200 vkladatelů. Spořitelna řídila se vždy hledisky hospodářskými. Politické rozhodování jí bylo a jest neznámo. Ve správě spořitelny jsou zastoupeny všechny vrstvy občanstva a jest tudíž tato správa svým složením demokratická a zcela neodvislá. Za finanční podpory spořitelny byly vybudovány: Čelakovského a Masarykova čtvrt, budovy okresního úřadu, všechny školy, vodovod, dláždění cest a chodníků, městská plovárna a elektrárna, činžovní domy obecní a státní, sokolovna, kasárny a celá řada rodinných i činžovních domů. K účelům dobročinným a všeobecně prospěšným věnovala spořitelna od roku 1918 62.000 předválečných korun, od roku 1919 do r. 1938 300.000 Kč. Poněvadž provozní místnosti v nové radnici nestačily, rozhodla se spořitelna v roce 1928 zakoupiti pozemek od tělocvičné jednoty Sokol na Komenského třídě a postaviti novou úřední budovu. Projektovala ji firma Ing. Freiwald a Bohm z Prahy. Úřadovny byly opatřeny všemi technickými vymoženostmi, aby byla na nejvyšší míru zaručena bezpečnost uložených hodnot a aby klienti spořitelny byli rychle obslouženi. V pancéřové síni jsou k disposici bezpečnostní schránky, které spořitelna velmi levně pronajímá jednotlivcům. Budova svým architektonickým vyřešením jest ozdobou a snad nejkrásnější novostavbou města. Spořitelna udržuje stále mobilní prostředky v nejmenší výši 35% správního jmění. Uložené přebytky v posledních letech značně zesílila a mohla tudíž hladce vyhovovati všem zvýšeným nárokům vkladatelů, zejména v letech 1938 a 1939. Správa spořitelny snaží se svěřené jí vklady ukládati zcela bezpečně, mnohdy i na úkor zisku spořitelny. Fondy spořitelny činí podle bilance za rok 1938 2,157.083,62 K. O důvěře, kterou obecenstvo spořitelně věnuje, svědčí také 5,400.000 K uložených deposit. Můžeme směle prohlásiti, že na povznesení a zvelebení města i okolí má spořitelna největší podíl. Zasahovala a zasahuje svojí pomocí všude, kde se jeví potřeba, vždy ochotně a vydatně. Snaží se vyhověti každému, pokud tím ovšem není dotčena jistota svěřených jí vkladů. Úkoly, které spořitelnu očekávají v budoucnu, jsou nemalé. Nové poměry, které se dostaví, budou vyžadovati opětně práce a pomoci a k tomu jest spořitelna vždy připravena. OBČANSKÁ ZÁLOŽNA V NOVÉM MĚSTĚ NAD METUJÍ. Dne 22. prosince 1861 sešlo se asi šedesát novoměstských občanů, aby založili "Záložní spolek", jehož účelem by bylo - jak o tom jest psáno v I. díle městské kroniky perem děkana Pelhřima Nováka, dlouholetého to předsedy řečeného spolku - "zvelebení, zesíleni a povznesení stavu živnostenského skrze vzájemné podporování peněžitými půjčkami řádného řemeslníka a průmyslníka, zvláště ale co podnět k občanské šetrnosti a spořivosti." Tak byl položen základ prvního peněžního ústavu na Novoměstsku - Občanské záložny v Novém Městě nad Metují. Začátky ústavu byly těžké. Širší vrstvy lidové neznaly tehdy ještě spoření na úrok a musely býti teprve k tomu vychovávány. Rakouská vláda nepřála českému životu spolkovému a kladla spolkům všemožné překážky. Přes to však, jak dále městská kronika vypravuje, "pod správou mužů šlechetných a spravedlivých prospíval tento záloženský spolek velmi utěšeně, takže se mohlo říci, že z malého zrna hořčičného vyrostl mohutný strom, v jehož ratolestech nalézali mnozí potřební lidé žádoucí pomoci, zachráněni byvše před lichvářskou propastí židovskou". Dnes jest Občanská záložna velikou rodinou o 800 členech a 2000 vkladatelích. Členstvo ústavu je ze všech vrstev občanstva, neuplatňují se v něm zájmy ani politické, ani náboženské, ani třídně stavovské. Tak 33% členstva tvoří zemědělci, 34% jsou živnostníci a průmyslníci, 27% jsou soukromí a veřejní zaměstnanci a dělníci, 5% je lékařů, advokátů a pod. Již po 78 let schází se toto členstvo každoročně na valné hromadě, aby pojednalo o hospodaření svého ústavu a zvolilo si ze svého středu správu ústavu, která kroky záložny řídí. K vykonávání prací kancelářských zaměstnává ovšem ústav čtyři odborně vzdělané síly, jak jinak není ani myslitelno při čilé agendě, dosahující sto milionů ročního obratu. Zakladatelé záložny dali si heslo: "Kde svornost, tu boží hojnost." Po tom všem, co národ v poslední době zažil, mnohý dnes skepticky uvažuje, zda pravdy a zásady, na nichž stavěli naši otcové, nebyly pouhými ilusemi. Věřme, že z dobré setby vzejde dobrá sklizeň a že náš ústav, věren heslu svých zakladatelů, poroste i nadále k prospěchu všeho občanstva. LIDOVÁ HOSPODÁŘSKÁ ZÁLOŽNA V NOVÉM MĚSTĚ NAD METUJÍ. Ústav byl založen v roce 1926 ministrem drem F. Noskem. Po překonání prvních obtíží, které vlastně každé zdravé podnikání musí překonati, počal se ústav slibně rozvíjeti, takže již v prvním roce své činnosti soustředil na sebe přes 50 členů a spravoval téměř 400.000 K vkladů. V roce 1934 ústav čítal 127 členů a svěřené vklady činily již přes l mil. 100.000 K, takže ani v tehdejší hospodářské tísni ve svém rozvoji se nijak nezastavil, naopak pomáhal odstraňovati nedostatek ú-věru a tím značně posílil hospodářský život svého kraje v dobách nejtěžších. V roce 1938 měl ústav 275 členů a spravoval 3^4 milionu vkladů a v době vydání této zprávy vzrostl stav členů na více než 300 členů a vklady dosáhly téměř 4 milionů K. Peněžní hotovost ústavu je zabezpečena tak, že všechny nároky vkladatelů může realisovati, aniž by při tom byl nucen omeziti nebo zastaviti poskytování zápůjček. Dosavadní vývoj ústavu, který jest patrný z této stručné zprávy, dává ústavu nejlepší předpoklady do budoucnosti a dokazuje, že jest nepostradatelným činitelem hospodářského života našeho kraje. Ze svých přebytků každoročně pamatuje značným příspěvkem účelů katolických a národních. Ústav chce posilovati hospodářský život svého kraje tak vydatně, jako dosud, i v budoucnosti. OKRESNÍ ZÁLOŽNA HOSPODÁŘSKÁ V NOVÉM MĚSTĚ NAD METUJÍ. Ústav zahájil svou činnost dne 30. května 1884. Je tedy více než 50 let účasten veřejného podnikání v našem okrese. Založen jako ostatní okresní záložny hospodářské, mohl se zřetelem k značnému kmenovému jmění hned od počátku zahájiti činnost úvěrovou, kterou potom s přijímáním vkladů stále zvyšoval. Záložně byly svěřovány úspory tou měrou, že již v době předválečné, ježto zákonné možnosti poskytovaly jí - mimo neobmezenou záruku okresu za vklady jí svěřené - co nejširší obor působnosti, bylo ji možno považovati za dobře vedený peněžní ústav. V poválečné době dosáhly vklady velmi značné výše, nyní 18 milionů korun. Vzhledem k zemědělskému původu jest možno její činnost posouditi podle její činnosti venkovské, neboť veřejné instituce, jako okres a obce, nemohly by dobře plniti své poslání bez jejího úvěru. Stejně je tomu tak při financování družstevního úvěru při výkupu obilí. Záložna však spravuje ve značné míře i svěřené jí úspory živnostníků a obchodníků, podnikatelů i dělníků, jimž též je nápomocna při opatřování úvěru. Její funkcionáři i úředníci jsou si vždy plně vědomi jejího poslání jako lidového peněžního ústavu. Snaží se plniti všechny požadavky v tom směru na ni kladené a očekávají, že její činnost nalezne zaslouženého pochopení a uznání se strany naší veřejnosti. ŽIVNOSTENSKÁ ZÁLOŽNA V NOVÉM MĚSTĚ NAD METUJÍ. Ústav byl založen dne 2. února 1911 pod názvem "Živnostenské úvěrní družstvo" na popud zdejšího rodáka, řezníka p. Františka Rejzka. V prvním roce měl na 50 členů a jen nepatrné prostředky k poskytování úvěru, takže jeho začátky byly velmi těžké. Příznivější poměry nastaly v letech poválečných, kdy také došlo (r. 1925) ke změně názvu na ústav záloženský. V té době měl již 170 členu a na l milion aktiv. Od té doby ústav neustále a jistě roste a do 30. roku svého trvání, přes hospodářské otřesy a politické události posledních let, vyvíjí se klidně a plně vyhovuje svému účelu. Dnes sdružuje 210 členů a aktiva dosáhla přes 1,600.000 K. Ústav slouží výhradně obchodu a živnostem našeho města a okolí a má dostatek hotových prostředků, aby mohl plně vyhověti požadavkům na něho kladeným. Poskytuje svým členům úvěr všeho druhu, hlavně však provozo-vací kapitál, snaží se zlepšiti platební poměry svých členů a plní tak v každém směru své poslání. Jest členem Ústřední jednoty živnostenských záložen a družstev středostavov-ských v Praze a podléhá její revisi. Antonín Santner: Novoměstské písničky I. CESTIČKA DO PEKLA. Ty, milá cestičko do Pekla v údolí lesů a strání, milá mi po tobě utekla, lásky mi nechala zdání. Samoten chodím teď maně, opuštěn, kol říčky bílé, pohádku šeptají stráně na zašlé lásky ty chvíle. S děvčátkem milým jsem chodíval, blažené byly to chvíle. Já za ručku jsem ji vodíval, zbyly jen vzpomínky milé. Na tobě co padlo hubiček, co slibů a přísah lásky, ty jediná v světě z cestiček zašlými zpíváš mi hlásky. Až podzim života přiletí, zasněží skráně mé bílé, srdce mé k tobě vždy zaletí na lásky vzpomínat chvíle. Když jsi mně zpívala ze strání zkazky své, pohádky, báje, večerní jak zvonků klekání nesly se ohlasy z kraje. Refrain: Pekelská cestičko, ty moje sestřičko, srdci mír dáš. Po tobě když chodím, tak nikdy nezbloudím, ráda mě máš. Pekelská cestičko, vyjasni mé líčko, útěchy přej! Metuje, zpívej mi, v svou náruč obejmi, štěstí mi dej! II. KDYŽ KVETOU TŘEŠNĚ NA POPLUŽÍ. Když jaro obalí stromoví květy a láska v srdci zahoří, tu duše zpívá mocnými vzněty, o lásce, štěstí hovoří. Do noci vlahé náruč rozvírám, vstříc milence své zářící, do ouška jí něžnou píseň zazpívám, až ruměnec má na líci. Na Popluží vykvetly třešně bílé, pojď, půjdem, má milá, vůní se zpít. Tam blažené prožijem chvíle, než hodiny na zámku deset nám budou bít. Až doma v postýlku ulehneš ke spánku, s vůní ve vlasech třešňových květů, ze snů tvých písničku hodiny na zámku uslyší šeptati ze tvých retů. Na Popluží vykvetly třešně bílé, pojď, půjdem, můj milý, vůní se zpít, tam blažené prožijem chvíle, než hodiny na zámku deset nám budou bít! III. O SVATÉ BARBOŘE. Na Rezku v lesíčku kostelík stojí, zasvěcen Barboře svaté, o pouti děvčata věnčí jej chvojí, modlí se, touhami jaté. Jak pověst vypráví a staré báje, ženicha opatří Barbora svatá, proto tam dívčí svět z celého kraje, zblízka i zdaleka dychtivě chvátá. Refrain: Aj, ty svatá Barboro, opatři mi muže, nemusí být krasavec, ani jako růže. Může být i chudičký, nemusí mít zlato, jen když bude líbati, by to stálo za to! Jen panna Stázička tvářičku halí, přesmutná v koutečku sedí, v kolébce kolébá ten svůj kříž malý, teskně, ach, v prázdnotu hledí. Vzpomíná, jak k Barboře se modlila, proklíná ty staré báje, lituje, proč modlit se tam chodila, a svaté Barboře laje. Refrain: Aj, ty svatá Barboro, tys mi dala muže, byl to sice krasavec, podšitá však kůže. Uměl dávat hubičky, a milovat na to, teď já musím kolébati, to mě stálo za to! Melodie k první a třetí písničce složil Jaroslav Kratochvíl, k druhé sl. F. Papežova. Zpíváno v Santnerově divadelní revui "V Novém Městě včera, dnes, zítra". NOVOMĚSTSKÝ VENKOV O SOBĚ. Jan Dvořáček: KRČÍN. Starobylé městečko je rozloženo po obou stranách řeky Metuje, kde druhdy na jedné skalce místa toho stála tvrz' krčínská, již ve století 13. založená. O starších osudech jejích před 14. stoletím nic známo není. Jest to jedna z osad, které v dávných dobách založeny byly při hranicích pomezních hvozdů. O starobylosti Krčína svědčí též pohanské pohřebiště, které nalézalo se na levé straně cesty ke Spem vedoucí (Formanský kopec), asi 150 m od bývalé tvrze. Toto pohřebiště bylo r. 1874 prozkoumáno škol. insp. J. K. Hrašem z Náchoda. V úředních listinách, i v nejstarších z r. 1360 a 1388, mluví se vždy o tvrzi. V některých zápisech nazývá se Krčín hradem, zejména v listě z r. 1403. Podle pověsti starý hrad Krčín stával nepochybně za nynějším Novým Městem nad Metují k východu nad řekou na pahorku zvaném Hradiště, pod nímž cesta vede jednou stranou k Studynkám a druhou k Rezku. Podle pozůstalého kamení znáti jest, že hrad ten byl zničen někdy ve válkách husitských, aspoň již roku 1460 o hradu při statku krčín-ském zmínka se neděje. K hradu Krčínu patřilo městečko Krčín s tvrzí a dvorem poplužním, Sendraž, Mezi-lesí, Libchyně, Nahořany, Dolsko celé vsi; zčásti pak vsi Doubravice, Šonov, Vrchoviny a Přibyslav. V 16. stol. obdrželo tvrziště název Budín, proto nacházíme v krčínské gruntovní knize od r. 1592 tyto zápisy: "R. 1605 Vít Dvořák, jinak Budínský, koupil dům starého mlýna pod Budínem; roku 1608 chalupa nově vy- stavěna nad Budínem; roku 1626 chalupa pod Budínem". Podle pověsti starý mlýn pod Budínem stával na nynější sokolské zahradě. R. 1592 uváděn jako mlýn Luchovský pod Budínem a zanikl as r. 1605. Také v Krčíně za dávných časů stávala na návrší na pravém břehu Metuje, nad bývalým městečkem příkře vystupujícím a ku Provodovu a Šonovu s rozsáhlou rovinou volně splývající zemská strážnice, stojící poblíž poboční stezky kladskopolské, jež od Provodova po mostě přes Metuji podle tvrze ke Spem a k Dobrušce vedla. Při té strážnici nalézala se celnice, při níž nejen od cizích, ponejvíce polských a tudy táhnoucích kupcův, ale i od domácích obchodníkův tudy se ubírajících, clo od pradávných dob se vybíralo. Příbytkům na návrší tom dosud se říká "Na strážnici" (Ot. Slov. Nauč.) J. K. Hraše uvádí ve výpiscích z archivu náchodského záznam, z něhož poznáváme, že již v letech 1437 a i dříve se clo v Krčíně vybíralo. V 13. stol. uvádí se Beneš z Krčína jako pán na Krčíně. Za času krále Jana Lucemburského drženo Krčínsko ke zboží náchodskému. R. 1336 měl Krčín v držení Hajman z Dubé, řečený z Náchoda. R. 1360 seděl na Krčíně Jan z Potštejna, pak Čeněk z Potštejna, jinak ze Žampachu, dále jeho syn Václav. V 1. 1388-1408 Beneš z Ryzemburka a Krčína, po něm Aleš z Ryzemburka, Sezema z Ryzemburka a Jeřic a jiní toho rodu. Ale již r. 1484 dne 14. května (podle Ot. Sl. Nauč. r. 1460) prodáno celé panství Janu Černčickému z Kácova a na Černčicích. Ten r. 1501 založil nynější Nové Město Hradiště nad Metují, kamž veškerá práva, královská privilegia, vybírání cla, pravová-rečnictví, platy tržné, masné krámy, chlebnici, prodej soli, řemesla, ba i plat z krčmy výsadní a mostu krčínského atd. přenesl. Činem tím byl Krčín ochuzen. Skleslť Krčín na pouhé městečko či městys a jediné, co mu zůstalo ze slavnějších dob, je kostel s v. Ducha, jeden z nejstarších v Hradecku a při tom nejpamátnějších, ač i on slávu svou a přednost odevzdal již ve století XVI. kostelu Nejsv. Trojice v Novém Městě. Byv farním, jest nyní jen fil. kostelem. Po násilném upálení Mistra Jana Husa přijali občané krčínští též jeho nové učení a na své faře usadili duchovního husitského vyznání. Že Krčín stál věrně při novém učení, popudil proti sobě Hynka Červenohorského z Náchod a, hejtmana královského vojska Zikmundova a náčelníka strany katolické v celém Hradecku, urputného nepřítele husitův. Katolíci jaroměřští, tehda naskrze Němci, pod vůdcovstvím Hynka v den sv. Štěpána 26. prosince 1420 časně z rána vtrhli do Krčína a lid při službách božích v kostele shromážděný rozehnali a pobili a vůdce jejich i kalich zneuctil, vodou jej naplnil, dal koni svému z něho píti zvolav potupně: "Hle, můj kůň jest také pod obojí!" Potupu a poplenění husitského Krčína nenechali rozhořčení husité bez odplaty. Dne 13. května 1421 vytáhli pod vůdcovstvím Jana Žižky z Trocnova proti Jaroměři a tuto potrestali, při čemž Hynek byl zajat. Na paměť této události zbudovala vděčná obec Žižkovu mohylu v Krčíně, která byla dne 5. října 1924 veřejnosti odevzdána. Tato nese nápis: "1424-1924, Za Krčín - Jaroměř, Památce věrného bratra Jana Žižky z Kalichu". Novému učení sloužil krčínský kostel as do r. 1625. Při kostele tomto stojí starobylá zvonice, která pochází ze XVI. století. Je s dřevěným roubením, šindelem krytá, čtyřhranná, na jejím vrcholu nachází se dvojitý kříž. Ve zvonici nacházejí se tři zvony, a to: 1. Štubenberský od r. 1605, vážící 25 q, 2. Sv. Václav od r. 1498, přelitý r. 1670, r. 1920 prasklý a r. 1927 znovu přelitý, vážící 13q a 3. Sv. Jiří od r. 1558, vážící 10 q. Podle seznamu poddaných v Krčíně z r. 1651 bylo zde 106 osob, z nichž ř. katolíků l, nekatolíků 105. Po státním převratu r. 1918 náboženské hnutí byv. národní církve československé zasáhlo i do naší obce, takže při státním sčítání lidu v r. 1921 náleželo občanstvo k těmto vyznáním : k církvi řím. katolické 820 obyvatel, k církvi československé 419 obyv., k církvi českobratrské evangelické 34 obyv., bez vyznání 40 obyvatel. Podle státního sčítání lidu ze dne 1.12.1930 žilo trvale v Krčíně 1323 osob, z nich řím. katol. 812, čsl. 426, čbr. evang. 40, jednoty čbr. 4, bez náboženského vyznání 40 a a řecko-katol. 1. Čechů napočteno 1314, Němců 8, Polák (cizozemec) 1. Z celkového počtu obyvatelstva byli pouze 4 negramotní. Pokud se týče rozvoje městyse, staré záznamy uvádějí v r. 1592, že Krčín čítal 40 příbytků, v roce 1850 118, v roce 1880 124, v roce 1924 164 a v roce 1938 244 domy. Kdy a kým škola v Krčíně vystavěna byla, nelze z nedostatku písemných listin určiti, jen toliko podle ústního podání a se zřetelem na starožitný kostel, o němž se již na začátku XIII. století zmínka činí a při němž i fara stávala, lze souditi, že již na začátku aneb ke konci 14. stol. škola zde založena byla a nadačním právem opatřena. Do roku 1878 byla jednotřídní, pak dvoutřídní, od roku 1885 třítřídní. Roku 1892 o-devzdána k používání moderní nová školní budova. R. 1899 rozšířena škola o čtvrtou třídu, r. 1919 přeměněna na pětitřídní. Po tomto vypětí nastal pokles počtu tříd, takže již v r. 1922 zrušena byla V. postupná třída a r. 1924 IV. postupná třída. Dne 1. září 1923 otevřena I. třída měšťanské školy zde, postupně třídy další, avšak již r. 1927 pro malý počet žactva byla měšťanská škola v Krčíně zrušena. Roku 1934 ustaveno bylo při místní škole rodičovské sdružení. R. 1907 zbudována byla radniční budova, r. 1910 postavila obec vlastní e-lektrickou centrálu a nyní zásobuje elektrickou energií obec Krčín, Nahořany, Lhotu-Doubravici, Spy, Černčice, Horka-Ho-mole, Bohuslavice, Běstviny, Březiny, Chli-stov, Vršovku a částečně Nové Město nad Metují. Aby záslužná hasičská činnost stála na výši doby, pořízena byla r. 1927 automobilová stříkačka a třídílný posunovací žebřík. Roku 1933 obec zavedla do bytů předních činných členů sboru poplašné elektrické zvonky a r. 1935 zbudována byla nová hasičská zbrojnice. Obětem světové války 1914-1918 pořídila obec pamětní desku, odlitou z bronzu, ciselovanou, s vylitými 45 jmény padlých, která byla dne 28. října 1933 odhalena. Roku 1937 byla slavnostně otevřena nová sokolovna v Krčíně. Následkem velkých mrazů v zimě r. 1928- 1929 odumřelo v Krčíně 1837 ovocných stromů. Dne 12. července 1926, při svém zájezdu do severovýchodních Čech, navštívil president T. G. Masaryk i náš okres a hned následující den byl pro Krčín dnem svátečním, kdy pan president se svým průvodem projížděl Krčínem k Bohuslavicům. Tehdy občanstvo, školní mládež a místní spolky utvořily špalír od hranice obce novoměstské až na konec městyse a vzdalo hold hlavě státu. Dne 21. července 1933 zemřel Ferdinand Přibyl, továrník v Krčíně, zakladatel textilního průmyslu v Krčíně. Nyní se nacházejívKrčíně 2 strojní tkalcovny s příslušenstvím, 3 cementárny, 2 kruhové strojní cihelny, l továrna na chromování, l strojní válcový mlýn, 2 elektrické pily, 4 hostince, l výčep lihových nápojů, 2 prodeje tabákových výrobků, 11 obchodníků, 2 pekaři, 2 tesařští mistři, l obuvník, 2 krejčí, l mlékař, l obchod papírnický, l kovář, 3 řezníci, 3 holiči, 2 koláři, 2 autodopravy a j. více. Zemědělství jako hlavní zaměstnání provozuje 35 rolníků a chalupníků. Ve světové válce za povinností vojenskou povoláno bylo 324 mužů. Z uvedeného počtu padlo neb útrapám válečným podlehlo 45 mužů, 8 vojínů je dodnes nezvěstných, 38 vojínů upadlo do zajetí. V roce 1938 obrany vlasti zúčastnilo se na základě svolávacích lístků a mobilisační vyhlášky 124 záložníků a mimo ně 9 vojínů bylo v aktiv, vojenské službě. V městysi Krčíně mají své sídlo následující spolky a sdružení: Sbor dobrovolných hasičů od r. 1878, tělocvičná jednota Sokol od r. 1892, Pěvecko-ochotnická jednota Lumír od r. 1908, Místní odbor Ústřední matice školské od roku 1909, Místní odbor Červeného kříže od r. 1923, Místní osvětová komise od r. 1921, Obecní veřejná knihovna od r. 1922, Družstvo pro stavbu dělnických, živnostenských a rodinných domků, Úřadovna okresní zemědělské nemocenské poiišťovny od r. 1921, Kampelička, spořitelní a záložní spolek od r. 1910, Církevní výbor církve české, Místní odbor jednoty severočeské. Místní komitét čs. péče o mládež, Rybářský klub, Sportovní klub od r. 1921, Národní souručenství od r. 1939. V roce 1930 rozešla se Čtenářská beseda, založená r. 1883, r. 1931 rozešlo se Družstvo pro udržování plovárny v Krčíně, založené r. 1911, všecky politické organisace likvidovaly v r. 1939. V Krčíně nachází se poštovní, telegrafní a telefonní úřad, četnická stanice, 10 telefonních stanic, připojených na meziměstské státní telefonní vedení a 140 účastníků rozhlasových přijímacích stanic. V roce 1935 provedena vydlažba okresní silnice, vedoucí přes Krčín. V současné době se provádí kanalisace a připravuje vydlažba ulice na t. zv. "Strážnici" až po rozcestí ke kostelu, bude dlážděna dále pak až do příští nejbližší obce Nahořan, zřizuje se bezprašná vozovka s povrchem asfaltovým.

Pokračování.