NÁVRAT DO REJSTŘÍKU BYLINEK

Poslední aktualizace 06.10.2022

TUČNICE. Pinguicula vulgaris, tučnice obecná Popis. Vytrvalá masožravá bylina s podlouhle vejčitými, na kraji nadvinutými, žláznatě lepkavými listy, sestavenými do přízemní růžice. Má jeden nebo několik jednokvětých stvolů. Květy až 10 mm dlouhé, žláznatě pyrite, mají modrofialovou korunu s bělavým kvítkem. Plod (tobolka) je vejčité kulovitý. Kvete v červnu a červenci. Výskyt. Tučnice je rozšířená na severní polokouli. U nás roste roztroušeně na rašelinných lukách od nížin do subalpinského pásma. Užívaná část. Nať (Herbapinguiculae). Sběr a úprava. Nať se sbírá v době květu rostliny v červnu a červenci, suší se ve stínu, pokud možno rychle. Umělá teplota při sušení nemá překročit 40°. Droga je bez pachu, chuti ostře hořké. Účinné látky a působení. Obsahuje hlavně proteolytický enzym, transskořicovou kyselinu a řadu organických kyselin. Obsahuje i látku podobnou katechinu. Je chemicky i farmakologicky dosud málo prozkoumaná. Účinné látky zmírňují křečovité stahy a zvyšují sekreci horních cest dýchacích. Působí také jako insekticidům. Užití. Vnitřně v nálevu jako spazmolytikum (2 čajové lžičky řezané drogy na šálek vody, pít obden) při dusnosti, záchvatovitém kašli a černém kašli, hlavně u dětí. Hojně se užívala při všech plicních nemocech. Používá se jako rosnatka (drosera), ale její protikřečový účinek je slabší. Poznámka. Tučnice se může také použít ke srážení mléka, protože obsahuje trypsinu podobný ferment pinguikulatryptázu a jiné enzymy. K těmto účelům se užívá hlavně v severských státech, např. ve Švédsku. Blízce příbuzné jsou různé druhy bublinatky (Utrícularia).