NÁVRAT
Únor 2012:
Rekapitulace a názory:
Vážení přátelé,
doufám, že ti, kteří se dostanou na mé stránky a dokonce budou mít chuť si zde něco přečíst, mohu nazývat mými přáteli.
Někdy uvažuji o všem možném, třeba i o tom, jestli se stárnutím člověka roste i jeho moudrost. Myslím, že to zdaleka tak není ve všech případech. Faktem je, že životní zkušenosti s věkem přibývají, ne všichni však jsou ochotni – nebo schopni – je správně pochopit a využít v dalším životě, případně opravit své dřívější názory. Moudrý je ten, kdo to umí. Moudrý je i ten, kdo je schopen se poučit ze zkušeností jiných.
Je známo, že mladí lidé často velmi neradi jen vyslechnou rady starších, natož aby si ty rady dokázali přebrat a použít v dalším životě. Většinou je to tak, že teprve po vlastní zkušenosti jsou ochotni něco změnit. Je to škoda, protože tím ztrácejí cenný životní čas a možnost dostat se ve svém poznání v životě co nejdál a tím nejlepším a nejsprávnějším způsobem život prožít.
Dřív to bývalo tak, že syn řemeslníka vyrůstal vedle svého otce, vyučil se od něho, dokonce potom často vyrazil na "vandr" do okolního světa aby poznal co je v oboru nového a když se vrátil, navázal na otcovo dílo, přidal své nové poznatky a tak se urychloval pokrok a zároveň udržovala tradice. Také se udržovala úcta k práci a dovednosti.
Bohužel dnes vidíme často nezájem mladých pokračovat v otcově díle, hledají si jednodušší cestu a tak nám přibývá různých manažerů, "ajťáků", bankéřů, makléřů a já nevím čeho a poctivé řemeslo se pomalu vytrácí. A tím i potřebná úcta k němu.

Podívejme se na jednu oblast života: Ve společnosti jsou lidé různí. Někteří mají rádi přírodu, někteří život ve městě, někteří jsou poctivci, někteří nepoctiví, jsou lidé od přírody veselí i smutní, chytří a hloupí, činorodí a líní, nároční a nenároční, skromní a neskromní, klidní a prchliví, radikální a nerozhodní a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho.
Protože život není černobílý, většinou se lidské vlastnosti vyskytují v mnoha kombinacích a mutacích.

A uvažujme dál:
Pokud jsou tito lidé ve společnosti rozptýleni rovnoměrně (a z hlediska pravděpodobnosti to tak normálně je), tak je to asi normální, extrémy se vyruší a společnost by měla dobře fungovat. Ale v praxi se stává, že lidé podobných zájmů a názorů se mají snahu sdružovat, posilovat ve společném kolektivu své názory, vzájemně se podporovat a užívat si život ve své komunitě. Pokud jde například o hasiče, myslivce, sportovce, umělce, zahrádkáře, rybáře, katolíky, evangelíky a podobně, je to ušlechtilé a dokonce i prospěšné pro společnost. Ještě jsem neslyšel například o hasiči, který by v hospodě nafackoval někomu jenom proto, že nechce být hasičem a nemá lásku k této činnosti.
Jsou samozřejmě i lidé, kteří mají potřebu se sdružovat na základě svých názorů na svět a jeho chod. Říká se tomu politika, politický názor. A ti mají také potřebu se sdružovat – jejich spolkům se říká politické strany. Může to být, ale i nemusí, také ušlechtilé a prospěšné. V Česku je v současné době registrováno 83 politických stran a 43 politických hnutí. Jen málo z nich ale dokázalo proniknout na vrcholnou politickou scénu a tam ovlivňovat život nás všech.
Životní názory a priority členů těchto stran a jejich příznivců se pohybují od extrémní levice až k extrémní pravici.

A tady se zastavme:
Co je levice a co pravice?
Definice (upozorňuji, že když se podíváte na internet na toto téma, najdete tam názory tzv. "od Šumavy k Tatrám"):

Například Wikipedia:
(Wikipedia je zvláštní encyklopedie, protože do ní může přispívat každý. Ovšem u významných hesel dochází k časté kontrole a opravám a tak obvykle vyjadřují všeobecnou shodu, názor hlavního proudu).
Na úvod popisuje vznik těchto označení (pravice, levice) v době Velké francouzské revoluce. Každému heslu pak věnuje několik odstavců.

Základní rysy pravice: dává přednost individualismu před kolektivismem, chrání soukromé vlastnictví a svobodu podnikání, odmítá státní zásahy do hospodářství, místo toho uznává neviditelnou ruku trhu, váží si tradic (v souvislosti s tím se uvádí: častý antiliberální postoj), podle některých pravice zvýhodňuje privilegované vrstvy na úkor chudších.

Základní rysy levice:
hájí práva nižších a středních vrstev, rovnost politická, sociální a rovnost příležitostí, je proti náboženství nebo je vůči němu neutrální, větší míra státních zásahů do ekonomiky, více kolektivního podnikání, rozsáhlé sociální zabezpečení a s tím související vysoké zdanění příjmů, hlavně pro komunistickou levici je typické třídní pojetí společnosti.
Wikipedia upozorňuje na problematičnost těchto pojmů a fakt, že jejich význam se s ohledem na čas a místo mění.
Jiří Pehe:
Politolog Jiří Pehe píše ve svém článku z roku 2006 o klesajícím významu pojmů levice a pravice. Dokládá to příklady z praxe, kde pravicové strany dělají paradoxně levicovou politiku a levicové strany pravicovou. Místo těchto pojmů doporučuje používat označení liberálové (levice) a konservativci (pravice), která jsou běžnější v USA.
(Pozn. red.: pozor – pojmy liberalismus a konzervatismus jsou široce diskutovány, podívejte se na internet).

Ještě jedna citace:
Pavel Exner:
Východisko?
V knize o dějinách filosofie "Sofiin svět" od Josteina Gaardera vysvětluje učitel filozofie své žákyni Hegelovu dialektiku ducha takto:
,,Když spolu levicový a pravicový politik řeší nějaký společenský problém, zanedlouho vyvstane mezi jejich názory napětí. To ale neznamená, že jeden z nich má úplně pravdu a druhý se zase ve všem mýlí. Dá se předpokládat, že oba mají částečně pravdu a oba se v něčem mýlí. Postupně, jak se diskuse rozproudí, je výsledkem kritikou očištěné uchování nejlepších argumentů obou stran."
Takže tolerance, diskuse a dialog založený na argumentech, nikoli na emocích může být východiskem ze zdánlivě patové situace dvou protichůdných ideologií. Hegelova dialektika nás ostatně učí, že vývoj lidského myšlení postupoval vždy cestou dvou zcela protichůdných názorů (Hegel jim říká teze a antiteze), aby nakonec zvítězil názor třetí, který z obou vezme to nejlepší (syntéza). Určit, co je z obou původních názorů to nejlepší však obvykle vyžaduje určitý čas a zejména onen na argumentech založený dialog.
Pokud však boj mezi tezemi probíhá na základě demagogie a intolerance pak se samozřejmě těžko může nějaká dialektika ducha prosadit. Neboli střetáváním obou názorových proudů zejména na pravém a levém středu a vznik jakési hegelovské syntézy je možná budoucí cesta nejen pro pravici, ale i levici.

Pokračujme v úvahách:
O skutečnosti, která strana se dostane do pozice rozhodovat o osudech celé společnosti, rozhodují volby. A to ať se nám to líbí nebo ne, v demokratickém světě to tak je.
Z hlediska Hegelovy úvahy o plodné diskusi se jeví jako lepší východisko k vládnutí, když ve státě jsou voleny jen dva směry tj. levice a pravice – lépe liberálové a konzervativci – a ten kdo zvítězí, vládne.
Potom nemůže vzniknout takový paskvil, který vznikl u nás například po posledních volbách se všemi důsledky, které přinesl a přináší.
Když už nemůžem jít na "americký vzor", tak teoreticky docela dobrý případ by byl (podle mého názoru), kdyby dominantní strana levice a dominantní strana pravice společně dokázaly řídit život v zemi, (asi formou koalice, na základě nějaké smlouvy apod.), kde by (jak výše uvedeno dle Hegela) s plnou odpovědností a tvůrčím způsobem tvořili v plodné diskusi s uplatněním kompromisních výstupů zákony atd., které by byly přijatelné pro obě strany.
V praxi to u nás vypadá tak, že se do parlamentu dostane více stran (současný limit 5% je určitě nízký, jako rozumný se mi jeví minimálně 10 – 15%), pokud jsou v parlamentu, asi těžko je možné vyloučit je z diskuze. Uvedené dominantní strany by však měly většinu (po volbách by ji nějakou dodatečnou bonifikací dostaly) a poznatky z diskuzí v parlamentu by mohly, ale nemusely akceptovat.
Znamená to však umět dodržovat určitou politickou kulturu, slušnost, schopnost komunikovat tvůrčím způsobem.
Podle nálady ve společnosti to bývá tak, že jednou vyhraje levice, podruhé zase pravice, nejvýše se (zpravidla) jeden směr udrží u vlády jedno nebo dvě volební období. Pokud vládnoucí skupina (koalice) dokáže důstojně komunikovat s opozicí (a neházet všechny jejich názory do latríny), je možný více nebo méně bezstřetový (snad) úspěšný rozvoj příslušné společnosti.
V našich podmínkách není asi reálné – údajně díky tradici - v dohledné době změnit systém tak, aby byly voleny pouze uvedené dva politické směry (liberálové a konzervativci).
Poučme se alespoň natolik, že nebudeme volit takové "rychlokvašky", jako v minulých volbách. Zrovna tak volba malých stran je jenom projevení sympatie, ale význam to nemá. Buď se do parlamentu vůbec nedostanou, anebo tam hrají podřadnou roli a snaží se zviditelnit všelijakými většinou nechutnými manévry.
Několikačlenná koalice (která po volbách u nás pravidelně musí vzniknout, asi není (zvláště při naší politické kultuře) schopna se rozumně dohodnout. To sledujeme v přímém přenosu. Z tohoto hlediska se v našich podmínkách jeví (?) docela rozumným řešením něco podobného, jako byla "opoziční smlouva", která vedle sebe postavila k vládnutí dvě protilehlé strany (levice, pravice) a ty měly sílu rozhodovat do značné míry samy bez ohledu na případné nerozumné až extrémní (anebo populistické) názory dalších stran, které se dostaly do parlamentu.
Někdo to chápe jako "podvod na voličích". Ale rozumný volič nemůže předpokládat, že jeho strana nebude přístupná kompromisům. A kam vede (a ještě asi povede) "nediskuse" s opozicí, vidíme v současné době na naší politické scéně.
Další téma k diskuzi je horní komora parlamentu – tj. senát. Ta je podle mého názoru v našich podmínkách nadbytečná a je třeba jí zrušit.
Trochu jiné podmínky ve vztazích politických subjektů jsou na úrovni komunální, ale o tom zase někdy jindy.

A ještě něco:
Nelze podceňovat nálady ve společnosti, i takový beránčí národ jako náš, má nepochybně někde meze své občanské trpělivosti a poslušnosti. A vládu jedné strany jsme si už vyzkoušeli.

Jindřich Buchal.