NÁVRAT DO "HISTORIE"

Uvádím zde třetí část knihy "Bitva na Dobeníně", kterou sepsal Karel Janků, řídící učitel v.v. v Novém Městě nad Metují, pamětník tehdejších událostí, poprvé bylo vydáno v r. 1908. Text neupraven, je v původní podobě tehdy vydané knihy. Uvedeno při příležitosti 140. výročí bitvy v letošním roce (2006). Boje o Dobenín. Útok brigády Hertweckovy. Bylo asi 7 1/2 hodiny, kdy předvojní záloha brigády Hertweckovy do Šonova dorazila. Myslivci 25. praporu, Moravané, hned od Vrchovin odbočili v právo k lesíku "Hájku" (nyní třešňový sad panský), dále při patě Dobenína k evangelickému kostelu, nejjižnější části osady Václavické. Co se brigáda Hertweckova kol šonovského dvora k útoku na posice Prusy zaujaté připravovala, podařilo se oběma půlsetninám pluku Kellnerova č. 41 pruské oddělení jízdy v před vyslané (od 1. slezského pluku drag. č. 4) zpět zatlačiti. Prapor 111. pluku Gorizutti č. 56. nepostupoval však za nimi, nýbrž odbočil vlevo a obsadil lesík u myslivny nad Šonovem. Zatím 2 divise 25. myslivců obsadily evangelický hřbitov, l divise rozptýlila se po sadech přilehlých a 2 děla cestou ode dvora sem dorazivší, zaujala postavení jižně od hřbitova při silnici ode dvora vedoucí a zahájila palbu na výšinu, kde modré kabáty se objevily. Tu již ozývala se drobná palba harcovníků obou stran u Václavic a děla přizvukovala. Po obou stranách panské cesty sestaveny voje brigády čelem k Dobenínu takto: 1.šik - I. a II. prapor Kellner čís. 41 rozvržen v 5 divisí. jemu co podpora následoval III. prapor č. 41, 2.2. šik - I. a II. prapor Gorizutti čís. 56. Brigádní batterie na křídle pravém pod myslivnou. Bylo kol 8 1/2 hodiny, ještě několik minut oddechu. Povely, trouby válečné zní, bubny bijí k útoku, pochod Radeckého dodává mysli. Prusové vypravují, jak skvostné bylo to podívání s okraje výšiny Dobenína na ty seřaděné voje s vlajícími prapory, pohybující se s hlučným "hurrah" ku protějším výšinám. Tam nahoře očekávají je 2 půlprapory pěchoty pluku 37., 1/2 setniny myslivců a batterie děl (Rakouské batterie měly 8, pruské 6 děl.), skadrona dragonů v poli při pravém křídle, jsouc k boji připravena. Šik I. dostoupil výše evangelického kostela a pojal část 25. myslivců ve svůj střed; záhy však brigádník Hertweck prudkou palbou skrytých pruských harcovníků překvapen, postup šiku kázal zaraziti a pravé křídlo III. praporem (hejtman A. Werdan) Kellner č. 41 sesíliti, druhý šik pošinout blíže.

I. brigádní batterie zahájila palbu, avšak v několika minutách, ztrativši 18 mužů a 19 koní pruskými granáty, nucena ustoupiti k Šonovu, kde ve vzdálenosti asi 1700 kroků opět zarazila. Již však řetěz harcovníků po obou stranách osady Václavic postupuje; vlevo od Václavic 2. prapor Kellnerův čís. 41. (major Liebknecht) a 25. myslivci, vzhůru k výšině vpravo Václavic l prapor (podplukovník Ad. Begg) a 3. prapor Kellnerův; tomuto postupu připojil se na nejzazším pravém křídle i 3. prapor Gorizutti č. 56 na druhé straně strže "Zádolí" od myslivny, když oddíl pruských dragounů ustoupil. Postupující tyto prapory utrpěly již značné ztráty cestou dosti příkrým svahem, nicméně zmužile a v nejlepším pořádku prodraly se hustým obilím blízko k nepříteli - když pojednou uvítáni jsou řadovou palbou, pravým to krupobitím dobře mířených střel, aniž mohli střelce spatřiti. (Vše co se lesklo na přilbici i pasu, natřeli pruští vojáci koptem hned při pochodu). Pruští střelci sestoupivše s třešňovky, ukryti vysokým hustým žitem rozsáhlých panských polí. očekávali blížícího se nepřítele. Mimo to výborný úkryt poskytovaly jim hluboké příkopy vodní, které nedávno správce statku šonovského (majetek prince ze Schaumburg-Lippe), Sas, jménem Motes, na přič panskými poli vyházeti dal. Rychlopalba trvá dále; postup rakouských praporů vázne, teď již nadobro ustává a vše hledá ochranu v okolním území, nejvíce u evangelického kostela. To byl křest a seznámení se s pruskými jehlovkami, jež pluk Kellnerův č. 41 tak krutě zakusil a zároveň, naučením, že podobná taktika útočná proti jehlovkám se nehodila (dosavadní vojenská ručnice a předovka systému Lorenz-Wihkinson neosvědčila se ve válce 1866 docela proti zadovce pruské rychlého nabíjení; bylť poměr ten 5:l, dle toho i počet padlých a raněných. Nepoměr ten nedal se vyvážiti osobním udatenstvím a obětavostí důstojnictva i mužstva, a přece voje rakouské byly svědkem účinku jehlovky pruské ve válce dánské roku 1864). Pruští střelci postupují od jednoho příkopu k sousednímu, jakoby k tomu cíli již připravených a již metají spoustu střel na obě děla u evang. hřbitova, která po krutých ztrátách donucena k ústupu na Šonov k batterii své. Harcovníci rakouští však dosud čile pálí, jakož i pěchota z osady Václavické. Brigádník Hertweck uznávaje však marnost takého boje nehybného, dává o 9 1/4 hod. rozkaz k novému útoku. K tomu cíli 3. prapor Kellnerův 41 na křídle pravém posunut v před, řetěz střelců vyslán směrem k velkému sadu třešňovému. Děla hřmí s obou stran, v to mísí se rachot drobné palby - útočící voje sledujíce vůdce své, statečně derou se vstříc ukrytému nepříteli. Řady směřují k třešňovému sadu východnímu; tu v cestě hrbolatina, teď hluboká vodní strž. Zádolí musí se takřka přelézti, hned pak na to příční vodní příkopy staví překážek tolik, že vše hrozně ztrmáceno dospívá až na 120 kroků k sadu třešňovému; oheň vše pustošící pruské pěchoty praporu Ebersteinova (37) kácí řady útočících, klesají jak pokoseny, pole vůkol pokryto těly lidskými, takže vojům našim nezbývá, než hledati útulek v hlubině Zádolí, aby úplné záhubě ušly. Tou samou dobou dospěl III. prapor Gorizutti č. 56 od myslivny k východnímu ústí Zádolí, vrhl se na nepřítele (Eberstein 37), tlače jej k novoměstské silnici, takže dosáhl ústí prohlubně bražecké. Pruské zprávy praví: "Postavení našeho slabého sboru bylo v tu dobu kritickým, avšak pěchota naše s obdivuhodným klidem očekávala útok polského pluku v širém poli, všecku naději kladouc na převahu svých zbraní". Prusové ustupují v stálém boji k novoměstské silnici, pak odbočí vlevo; tu vyhrnuly se bražeckou prohlubní a přilehlým lesem 2 pruské půlprapory - západopruského č. 37 (Vogelsang) a poznaňského pí. č. 58. (Pflug), překročily silnici novoměstskou, vrhly se na postupující prapor III. Gorizutti v boku pravém. Od Starého Města vede hlubokým údolím Metuje klikatá cesta k Bražci; odtud pak zvláště cizinci neznámá polní cesta a končí při novoměstské silnici při jižním konci lesa Branky; touto cestou a prohlubní vedl švec H. z B. pruské půlprapory nepozorovaně v bok III. praporu rakouskému č. 56 (Gorizutti) když, udeřil útočně od Zádolí na levé křídlo pruské. Nový boj na dvě strany rozpřádá se i bodákem; hejtman pruský Vogelsang klesá mrtev, mnoho jiných s ním, (při tomto útoku nalezl smrt poručík Pieré, jenž velel oddělení harcovníků, hrob jeho nebylo lze nalézti). avšak zhoubnou rychlopalbou postižen, ustupuje III. prapor Gorizutti v stálém boji jižně k statku Sochorovu "na horách" až i k Šonovu, pronásledován půlprap. pruským č. 58 a půlpraporem 37. pluku - Braun. Usedlost Sochorova obsazena pruským půlprap. pí. 58. (Poláci), čímž postavení pruské rozšířeno o křídlo levé u Sochorů; Václavice byly pak středem a lesy provodovské křídlem pravým; půlprapor Braunův pluku 37. vrátil se na místo předešlé k sadu třešňovému nad Zádolím. Kromě lesíku zvaného Dernerova bylo vše vůkol polem. Lesíky východně od statku Sochorova obsadil půlprapor pruský (Vogelsang), tu zuřil ještě boj dále. Vraťme se však k levému křídlu rakouskému, kde II. prapor Kellnerův postupoval západně Václavic vzhůru, 25. prapor myslivců východními sady osady ke kostelu sv. Václava; hned však padli do ohně pruskému půlpraporu pluku 37. (Šimanský) a myslivců při okraji provodovských lesů umístěných. Část myslivců 25. obsadila hřbitov chatrnou zdí ohrazený, část II. praporu Kellnerova zarazila v osadě, ostatní oddíly myslivců i prapor II. vedený hejtmanem Müllerem podnikly srdnatě útok na lesy protější, by se jich zmocnily. Teď však postoupily oba půlprapory pruské od třešňovky v .před, očekávajíce útočníky; pak zazní salvy půlpraporů i z lesů a když dým poustoupil, celé řady kleslých vojínů zachvácených zhoubnou palbou jehlovek kryjí vůkol půdu a opět uchyluje se vše ke kostelu a osadě zpět. I jiné menší oddíly, jež se o dobytí lesů těch pokoušely, setkaly se z nezdarem úplným. Přestřelka od kostela i z osady Václavic trvala dále. Únava byla všeobecná; obě strany potřebovaly oddechu. Poslední útok brigády Mertweckovy. Mezitím připravoval G.-M. Hertweck poslední své prapory (I. a II. Gorizutti č. 56) k novému útoku, žádaje zároveň brigádníka Jonáka o podporu. Batterie brigády té ihned také objevila se západně od Provodova. Jelikož batterie pruská u třešňovky drobnou střelbou od Václavic velice trpěla, ustoupila k východnímu cípu lesů provodovských (tenkráte les Uždilův) a stanula vedle batterie předvoje ; společně pak zahájily palbu k Šonovu a Provodovu. Taktéž dorazily na bojiště pruské 2 prapory pěchoty, čímž prořidlé již voje značně posílily. I. a II. prapor Gorizutti postoupily až k Zádolí, udržujíce palbu na osudnou třešňovku, čím také zabránily postup Prusů k Vaclavicím; III. prap. Kellnerův obsadil myslivnu a přilehlý lesík, pokoušeje se o dobytí usedlosti Sochorovy; útok počal vskutku s velikou neohrožeností. Usedlost tu hájil prapor 58. pluku prus. (Poláci) a proto důstojníci rakouští hlučně veleli polsky, doufajíce alespoň na chvilku účinkovati na sbor pruský. Však marně. Útočníci uvítáni deštěm střel z oken a všech krytých míst statku, couvli; opět postupují nové voje, avšak tu major Haugwitz vytrhl útočníkům vstříc. Tam, kde,nyní jest železniční podjezd na konci východním úžlabiny širokým lesem tenkrát pokryté, srážka nastala. Rozzuřil se hrozný boj bodákem i pažbou, útok však přesilou odražen; 111. prapor Kellnerův opustiv.myslivnu i okolí, odtáhl k Šonovu, kde již I. prapor téhož pluku připravoval obranu rozsáhlého dvoru. Myslivna s lesem sousedním obsažena Prusy, čímž oba prapory (I. a II. Gorizutti č. 56) v boku i v zadu ohroženy jsouce, nuceny k ústupu k Šonovu, toliko II. prapor Kellnerův a 25. prapor myslivců k brigádě Hertweckově náležejících udržely se ve Václavicících, ježto jim odvolání dodáno nebylo. Brigáda Hertweckova ztrativši celkem 34 důstojníky a 687 mužů, neúčastnila se dalšího boje, shromáždivši se za Šonovem (na malé straně) (viz mapu). Když ještě ve východním lesíku od Sochorů krutě bojováno, blížil se G.M. Ollech, velitel 17. pěší brigády předvoje pruského k usedlosti Sochorově; doprovázel jej velitel 58. pí. Francois a major Eberhardt. To zpozoroval rakouský důstojník myslivecký s okraje protějšího lesíka a přichvátav k nejbližším střelcům, ukazoval jim tyto důstojníky. Hned na to gen. Ollech těžce raněn klesl s koně. Bubeník prap. prus. Braun uchopil jehlovku vedle stojícího vojína a jakož byl znám co dobrý střelec, namířil a srazil též rakouského důstojníka s koně. Na pravém křídle. Laskavý čtenář dovolí, abych vypravši o příhodě, jež se v tu dobu v příbytku Jiřího Sochora č. 10. v Šonově "na horách" odehrála a jak mi členy rodiny věrně sdělena byla; vložil jsem ji sem, bych samým bojem čtenáře neunavil, pak aby v paměti budoucích zachována byla: Když tedy mluvilo se všude o samé válce, roznesly se ihned také různé pověsti, že na př. Prusové zdejší mladý lid chytají a všeliký majetek, zvláště pak dobytek berou. Kde kdo pomýšlel na útěk. Celý Šonov byl takřka již za horami, pouze rodina Sochorova dlela dosud doma, očekávajíc, že se boje jinam obrátí. Když však vojsko naše i nepřátelské se všech stran se stahovalo a blížilo, tuť ovšem nebylo času se rozmýšleti. Co možno naloženo na dva vozy a všichni až na 80letou babičku Annu Sochorovou, matku hospodáře, která doma 5/4 roku starého chlapce Františka kolíbajíc usilovně opatrovati chtěla do té doby, až se první vůz někam zaveze. Útěk stal se 27. června před osmou hodinou ranní. Druhý naložený vůz zůstal zatím na dvoře, by později, až se malý Frantík probudí, též odvezen byl. V tom však se notně zmýlili. Když byli asi hodinu cesty odjeli, počalo se okolí příbytku plniti vojskem: nastalo střílení a nikdo nebyl více nazpět puštěn. Nejprve přikvapilo 10 pruských důstojníků, kteří babičku ven vyvolali a okolní obce zvláště pak město Josefov ukázati si dali. Tito zmizeli. Mezitím naše vojsko postupovalo vzhůru, by, návrší obsadilo. Mezi příbytkem Sochorovým a protější myslivnou stál tehdáž černý lesík, místy řídký a vysoký, místy nízký, křovinatý, o který vznikl boj na bodáky. Stařenka uprostřed tohoto hřmotu, lomozu a křiku ve světnici onoho chlapce po celou tuto i příští dobu modlíc se u pece kolíbala, aniž se tento probudil, sama pak jsouc stářím skoro nadobro hluchou, mnoho ze všeho nepostihla. Vidouce vojínové pruští, v jakém nebezpečí i s chlapcem se nalézá, chtěli ji i s kolébkou vykliditi, čemuž se však rozhodně opřela a jsouc mocna jazyka německého, v dětinství svém je napomínala, by raději tak velikého rámusu netropili a dítě jí-neprobudili, připomínajíc, že to vše mohou po dobrém vyrovnati. Ponechali ji tedy na svém místě a ona setrvála, ač mnoho kulí kolem těla jejího dřevěné stěny proráželo, bez úrazu i s dítětem. Bojovali tu pruští ve světnici se nalézající vojínové s tou výhodou proti rakouským, že vypálivše, na podlahu padli, kdežto koule z níže položených zbraní rakouských ponejvíce do stropu narážely. Též i několik granátů se poblíž stavení roztrhlo, z nichž však pouze dva památky zanechaly. Jeden z nich prasknul na dvoře mezi narovnanými hrázemi, trochu nimi zamíchal a kusy jeho zasáhly neznámého v těch dnech generála, jenž kryt jsa špatně za chlévem, velmi těžce byl poraněn. Následek poranění není znám. Mnohem později po válce sem přišedší pruští důstojníci poptávali se zhusta, kde onen generál pochován jest; nikdo však nevěděl. Že na tom místě skutečně raněn byl, nasvědčovala kromě výpovědí zde bojovavších důstojníků též deska, kterou pruští vojínové později na lomenici připevnili s nápisem: "Hier wurde General Ollech schwer verwundet". (Zde byl generál Ollech těžce raněn). Nejspíše však tento generál, jak někteří vyprávěli, ještě s jedním poraněným poddůstojníkem odtud do Pruska odvezen byl na voze, který ze dvora se během bitvy ztratil. Mimo stařenky Sochorové zůstala doma i její dcera Veronika, která jsouc hluchoněmá, nedbala výstrah jí činěných. Pomáhala padajícím vojínům v stálém ohni vstávati a všem, zvláště raněným vody přinášeti. Zůstala však též zcela bez úrazu a obdržela od některého snad umírajícího stozlatovou bankovku, kterou matce přinesla. Konečně když hluk a střílení utichlo a boj ustal, odvážili se utečenci a sice nejprve služka Marie k doma pozůstalým, aby o jejich osudu zvěděla. František, jindy řádný křikloun, procházel se zcela klidně mezi pruskými vojíny, již mu rozličné věci k snědku podávali. Byloť zde i okolo příbytku množství raněných a mrtvých. Po mnohá léta, když již válka v zapomenutí přišla, přicházeli vojínové, kteří na těch a okolních místech bojovali, aneb na místa ta mnohou upomínkou poutáni byli, aby vše opět v paměti obnovili aneb hroby známých navštívili. Ano ještě po 10 letech přikvapil jednoho letního odpoledne jistý pán k obydlí tomu, všeho dobře si všímal, nemohl však stavení více poznati, neboť tu, kde za úvozem stával les, nalézá se pole, samo stavení, dříve dřevěné, jest vyzděno, toliko strop dřevěný pozůstal, okolí pak železnou drahou nadobro pozměněno - až spatřil na dvoře starou kolébku, kterou hned poznal. Bylať již na odpočinku. I přál sobě nejprve shlédnouti onoho chlapce se stařenou. Onen mohl se mu ovšem co desetiletý právě ze školy přišedší chlapec představiti, stařenka byla již mrtva. Spatřiv Františka, políbil jej co starého známého a soudruha v bitvě a poptav se na vše, vyprávěl, že jest jedním z těch, kteří ve světnici této v bitvě se nalézali. Bojovalať zde 7. a 8. setnina 58. pluku (Poláci poznaňští). Onen malý křikloun, František Sochor, jest nyní učitelem v Ratiboři na Moravě. Laskavostí pana Arnošta Heidricha, c. k. správce vojenské lékárny v Praze, spisovatele dosud nejznamenitějšího díla "Boje o les "Švíb" v bitvě královéhradecké, dostalo se mi do rukou kusu německé "Politiky", aniž rok udati mohu, kde nejspíše pruský Polák podává dodatek k episodě v usedlosti Sochorově sběhlé, ze které toto uvádím: "Ačkoliv kryti jsme byli dřevěným roubením světnice, nevedlo se nám příliš blaze, jednotlivá i hromadná palba vojů rakouských, níže položených, zklátila množství mužů z řad našich, již v okolí usedlosti se nalézali. Střílelo se z největší blízkosti a celé okolí zahaleno v hustý dým, jejž toliko blesky prorážely. Za krátko sneseno do všech místností příbytku tolik raněných, že nikde hnutí nebylo. Boj strašný zuřil dále, dýchání stíženo, žízeň hrozná trápila zdravého, tím více ubohé raněné, kteříž sepjatýma rukama o jedinou slzu vody prosili. Němá dcera stařeny (Veronika) v té době neskonalé bídy přinášela stále čerstvou vodu. aniž dbala střelby. (Od příbytku Sochorova sklání se k jihu palouk, kde na konci dosud povrchní studna, asi 100 kroků od příbytku, mající stále zdravou pitnou vodu). Neslyšela ovšem ničeho, jsouc hluchoněmou a bezstarostně kráčela stále vstříc stům pálících ručnic nepřátelských. Div to věru; ale ani jediná koule nezasáhla neúnavnou donášečku vody, takže nemohu jinak souditi, než že sama prozřetelnost boží ji obránila. Nemohu určiti, nekonala-li osoba ta podobné skutky milosrdenství u našich nepřátel, jichž postavení bylo v blízkém okolí studánky; není také příčiny o tom pochybovati. Naší pak straně byla však věrným, ale bezděčnými spojencem, konajíc bez ustání dílo milosrdenství. Teď však se nám nevracela a měli jsme za to, že samaritánka naše jest ztracena a že některá koule naše nebo nepřátelská pouť její skončila, - však tu konečně opět vynořila se postava její z dýmu a hlučné hurrah uvítalo ji. Bitva skončena. Dne 26. července ujednán klid zbraní na 4 neděle a V. sboru našemu vykázány k pobytu kraj čáslavský, chrudimský a hradecký, 58. pěší pluk dostal se do Nového Města n. M. Doznávám rád, že byli jsme tuto dobře opatřeni; také i nepřátelství dosavadní pominulo. V prvních dnech srpnových podnikl pluk náš cvičebný pochod, aneb lépe řečeno výlet s hudbou do Václavic. Našim výletníkům zamlouvalo se nejvíce místo, kde 27. června proti brigádě Hertweckově bojovali. Statek Sochorův vyhledán a tu na černé prkénko křídou zaznamenáno, kterak zde generál Ollech těžce raněn byl. (Tuto vysvětluje se udání rodiny Sochorovy dříve uvedené). Prkénko přibito na východní lomenici. Pak se zpívalo i zábavy všeliké konány. Na stařenku (Sochorovu) a její dceru (Veroniku), tohoto našeho strážného anděla se ovšem nezapomnělo. Obě vyhledány. Veronika pak dvěma statnými vojíny na ramenou řadami přítomných nesena, mladičký poručík, jemuž sklenici vody podala, dobrořečil úchvatnými slovy hluchoněmé samaritánce, kteroužto chvalořeč všichni přítomní s důstojným klidem vyslechli. Na to vykročil poddůstojník Polák a tlumočil co možno česky díky shromážděných bojovníků. Ubohá Veronika polekala se těmito ovacemi více, nežli kulemi a trampotami v den boje 27. června. Pak líbal ubohou na čele i lících za stálého provolávání soudruhů svých. Všichni tlačili se, by rovněž tak učinili. Mužové, kteří průběhem bojů slzám odvykli, jichž oko bez úžasu patřilo na ty tisíce mrtvol a raněných, vypukli při pohledu na svého němého ochránce v hlasitý pláč, ochránce, jenž nikdy hlasu lidského neslyšel, aniž dosah ovací tuto připravených pochopil a projevům díků se bránil. Před odchodem vykonána mezi důstojníky a mužstvem sbírka a byla hojná jako všeobecné vzrušení. Slušný obnos stříbrňáků, mezi nimi velmi mnoho dolarů, vysypán Veronice do zástěry, načež nastoupen pochod zpáteční do Nového Města. Za čtrnáct dnů opustili jsme toto místo, mnohou upomínkou jsouce vázáni". O.P. Pokračování